Tak to chodí

(Jarda Svoboda / Michal Horáček)

Měříš metr devadesát,
ještě pořád máš co česat;
sem tam vada, ale skrytá,
2 + 1, maturita…
Přesto jenom vratké šance.
Co ti zbývá? Tolerance
rozchodů a zádí lodí.
A tři slova: „Tak to chodí.“
Tak to chodí, tak to chodí, tak to chodí.

Scházíš z očí, scházíš z mysli.
Dobrá, zas jsi nezávislý.
Jenže bos jak karmelitán
šel bys tam, kde byl bys vítán
s trochou zájmu, když ne lásky.
V rouchu z dýmu gaulloisky
prosíš noc, to blahorodí:
„Neříkej mi, jak to chodí.“
Jak to chodí, jak to chodí, jak to chodí.

Ptáš se hvězdy, která padá,
proč je stínem slibu zrada,
křestním jménem vzniku zánik…
Vojskům, spícím v hoře Blaník,
němým v nebi, hluchým v barech,
podej stížnost v sedmi paré.
Pomůže to? Neuškodí.
Nezaujme. Tak to chodí.
Tak to chodí, tak to chodí, tak to chodí.

V srdci krev a v krvi touha.
Kdo ji zapře, ten se rouhá.
Kdo ji přizná, toho zničí.
Proto v tobě všechno křičí:
„Žít se chce a žíti nelze!“
Řekneš to mně, nebo Helze?
Čekáme tě na poschodí.
Vybereš si. Tak to chodí.
Tak to chodí. Tak to chodí. Tak to chodí.