Žijeme v nádherné době

(Vladimír Nejedlý / Michal Horáček)

Dočasně bytem na mizině,
trvale hlášen v rozpacích,
usilovně a neúčinně
vytírám z očí vlhký sníh.
Proč na mě ženy v podloubích
volají: „Stulím se k tobě.
I love you, ljublju, liebe dich.
Žijeme v nádherné době.“

Drožkářským klisnám šustí žíně,
jak do nich vítr zkusmo dých.
Dva, kteří spolu byli v kině,
dlouze se loučí ve dveřích.
V sýrech jsou díry, v láhvích líh,
kdosi tu mumlá sám k sobě:
„Letos jsem přečet sto pět knih.
Žijeme v nádherné době.“

Sedm hvězd sedí na Petříně,
slétla se rada nejstarších.
Rokují, v plynné hebrejštině,
o tom, co čte si každá z nich
v ozvěně slov a v kamíncích
na Maharalově hrobě.
Úradek asi uhod bych:
Žijeme v nádherné době.

Snad jsem se někde o trn pích,
psal pak své balady v mdlobě…
Na lehkou váhu bral jsem vzdych:
Žijeme v nádherné době.