S poduškou Řípu pod hlavou

(Petr Hapka / Michal Horáček)

Ozvěnu ozvěn vlnobití
někdy k nám vítr zanese.
A sem tam krůpěj, která svítí
perletí víly na plese.
Ach, Bože, potom divme se,
že přes řeky a přes pohoří
srdce se vzpíná,
touží k moři.

Jak srdce krev, tak měsíc žene
příliv na lodě kotvící.
Vám, lodi z kotev utržené,
no a vám, krásní lodníci,
jak bychom mohli neříci,
že přes potoky, přes pohoří,
srdce se vzpíná?
Chce pít z moří…

Poslední plavčík řek’by: „Inu,
srdce je víc, než kompasy.
Hlavně si dejte brilantinu
z jódu a z vášně na vlasy.
Pod tou i vlna lehá si…
Že přes lesy a přes pohoří
srdce se vzpíná?
To chce k mořím!“

Jsou ale dny, kdy moře hoří,
vznícené vlastní rozlohou.
To Neptunovi statní oři
volní a říční náhle jsou.
S poduškou Řípu pod hlavou
pak ptáme se, proč před pohořím
srdce se vzpírá.
Proč se moří?

S poduškou Řípu pod hlavou…