Doktore, souží mě starost

(Jarda Svoboda / Michal Horáček)

Doktore, souží mě starost.
V sobotu pošel mi pes,
včera mi třetí zub narost,
tak se ptám, co bude dnes –
v den mých narozenin.
To si v nejmenším z kin
pustím léta jak filmový pás.
Snad se uslyším říct:
„Vždyť já nestihla nic.
Jako vlak kolem přehnal se čas.“

Kdo na mne ještě dnes hvízdne?
Vítr, co motá se tmou.
Huláká: „Připrav si jízdné!
Platí se nejistotou.“
Kde však sehnala bych
peníz vyvolených?
Dávno zrezivěl na dně mých váz.
Těch váz s jiřinami…
Jen tak mezi námi –
i těm, doktore, ujíždí čas.

Vzbudit se o páté raní
v apartmá hotelu Ritz,
anebo ve skladu saní
a nepamatovat si nic.
To by byl pro mne lék!
A pak hlas, co by řek:
„Haničko, nenudím vás?“
A já, rozespalá,
bych se pousmála:
„Jaká kupé má vlak jménem Čas…“

Snad musím propít svou gáži,
octnout se v Neapoli,
nejlíp však pořádně v ráži –
jinak mě nepřebolí
ten tvůj pohled, co zvlh?
jako noc, plná mlh.
Já vím, doktore, je to tu zas.
Září měsíční kruh.
To zved` baterku Bůh,
starý výpravčí lokálky Čas.