Na hotelu v Olomouci

(Petr Hapka / Michal Horáček)

V půlce ledna, ve tmě tmoucí,
Na hotelu v Olomouci.
Kdo jste, pane ? Šátrám dlaní.
Řekla bych, že Mastroianni.
Ten je ale mrtvej přece.
Leží v zemi, a ne v dece,
Pod níž slyším srdce tlouci
Na hotelu v Olomouci.

Má dlaň je jak pytlák v lese.
Tlukot srdce zrychluje se.
Nejste starší ročník, ba ne.
Rty však máte rozpukané.
Moře smutku je holt slané.
Chyťte se mne, chyťte, pane!
Jsem to stéblo pro tonoucí
Na hotelu v Olomouci.

Chytil jste mě v smyčce hada.
Ale kdo jsem ? Zkuste hádat.
No, to sotva uhodnete.
Budu totiž vším, čím chcete.
Krásnou, blbou, útlou, tučnou,
Oněmělou, či tak hlučnou
Až si zacpou uši brouci
Na hotelu v Olomouci.

Ztěžka dýchám. Byls jak zvíře.
A teď spíš. Jsi se vším smířen.
Do ruky si boty beru.
Než ti zmizím v raním šeru,
Políbím tě. To se může.
Líbám přece svého muže.
Však víš – změna neublíží.
Příští pátek v Kroměříži.