Dál

(Josef Štěpánek / Michal Horáček)

Je zavírací doba.
Hlavou rozrážíme noc,
z nebe bezzubými ústy mraků mží.
V dlouhých řadách táhnou domy
jako vlaky z místní války;
zpátky k domýšlivé bídě nádraží.

Kolej, co se ztrácí v dálce,
tajně opisuje kruh.
Pošel Zarathustrův orel, zůstal had.
Smyčka drobných příkoří
a snadných výmluv a těžkých snů
škrtí víc než ostnatej a rzivej drát.

Čas jít dál, dál, dál.
Dál, dál.
Dál.

I mrkající hvězdy
skryje Schikanedrův stín:
aby chránil dávno známá tajemství.
Tenká moudra, co se řežou
lupénkovou pilkou z dýh…
Kdo neví nic, ten říká: To se ví.

To se ví, že ten, kdo je,
měl by koukat, aby byl;
šumí bory, hučí vody… včera, dnes.
To se ví, že Ježíš Kristus
řekl „Miluj svoje bližní.“
A to se ví, že na to sere pes.

Čas jít dál, dál, dál.
Dál, dál.
Dál.

Trudně vrčí kolo štěstí,
stokrát vyprávěný vtip.
I těm apoštolům dnes jen orloj zbyl.
Že tu postříbřená auta,
vozí pozlacenou mládež?
Já bych taky jel, jen kdyby měla cíl.

Jsem zestárlý až na kost,
ale nejsem starý dost
na to, abych bál se. Bál se prohrávat.
Napolo hluchý,
ale rád,vážně rád:
jen díky tomu slyším v dálce koně ržát.

Čas jít dál, dál, dál.
Dál, dál.
Dál.