Strážce plamene je hlídačem poslední naděje

Hapka & Horáček: Strážce plamene EMI – Universal Music 2006, celkový čas 43:09

 Novou desku skladatele Petra Hapky a textaře Michala Horáčka provází pokaždé napjaté očekávání;
od dob přelomového alba Citová investice (1997) uplynulo deset let, oba autoři ušli kus cesty, aniž někam pospíchali – a na novince Strážce plamene se ukázalo, že správným směrem: deska je velice různorodá, ale pečlivým výběrem vycizelovaná do vyváženého profilového alba, které jedenácti písněmi sedmi interpretů (na avizovanou Báru Basikovou se vlastně nedostalo) zabere posluchači slabou třičtvrtěhodinku, aniž by jen na chvíli nudilo – a to je jen začátek, první poslech. Napodruhé, napotřetí – nejsou tam prvoplánové hity – už objevíte první perly. Navzdory mediální masáži, která nám na potkání vytrvale vnucuje pouze pilotní singl alba, duet Jany Kirschner a Jaromíra Nohavici „První noc v novém bytě“, se ještě líp poslouchají jiné a jiní: například zdrsnělé rekviem rezignovaného staromládeneckého depresáka ubitého nemocí i lidoopí láskou vlastnické matinky (Otevřete okno, aby duše mohla ven) i stejně věrohodná zpověď „svedeného a opuštěného“, ale též obdarovaného a až za hrob oddaného milence s cejchem na duši (Díkůvzdání), jak ji pro mnohé překvapivě neukřičeně a niterně podal Daniel Landa. Nebo samotný Petr Hapka – navzdory dočasnému handicapu v artikulaci nezastupitelný a nepřekonatelný v úsporném, empatickém přednesu Horáčkova bilančního vyznání (Nemůžeš usnout III – text napsaný poslepu během hospitalizace je intimní, ne banálně sentimentální, naštěstí): maska zpokornělého cynika dává tušit hloubku ponorné řeky skrytých emocí, jež vyzařují přes drsné sykavky. Přála bych Nohavicovi to charisma, jímž je Hapka vedle Jany Kirschner naprosto uvěřitelný: výslovnost-nevýslovnost, První noc v novém bytě patřila jemu a měla mu zůstat. Jaromíru Nohavicovi však posloužil Michal Horáček: romanci Neodolatelná vystřihl jako výtečný pendant Nohavicových vlastních textů ve stylu ruské dumky, nebo jako reminiscenci na „stichi“ Vladimira Vysockého (Jaromírova básnického spřízněnce), a Petr Hapka záměr skvěle dotáhl v poruštělé melodii. Slušivé velkokapelové aranžmá nosného hudebního motivu tvůrci dopřáli jedinému záseku stále první dámy českého šansonu Hany Hegerové – podobenství návratu jara do přírody a toulavého muže k ironicky porozumivé partnerce, jíž ženská hrdost velí držet ho alespoň trochu v nejistotě, zda je – stejně jako jaro – vítán (Kdo by se díval nazpátek?). Opakovaně nabídla autorská dvojice příležitost Janě Kirschner, prozatím nedoceněné slovenské zpěvačce minimálně evropského formátu – po debutu „u Hapky a Horáčka“ na předchozím albu (Mohlo by tu být i líp, 2001) tentokrát ozdobila svým interpretačním vkladem dvě posmutnělá, trpce sebeironická, ale přitom nádherně obrazivá vyznání nešťastné lásky a přehlížené zamilovanosti v bolestných podobenstvích (Vidoucí, ale neviděná, Sněžná sova). Skvostnou (v sykavkách decentně a něžně přízvučenou – o to zajímavější) češtinou vybarvuje klenuté melodie do mrazivých oblouků palčivé bolesti a ze dvou nejkrásnějších, ale i nejtěžších melodií alba brousí svým zářivým, řezavě čistým hlasem ze surového kamene drahokamy.

Vrcholným (a nejoriginálnějším) vkladem na páté společné album Hapky a Horáčka přispěla dvojice nejméně věhlasných jmen – slovenská herečka (hledej například ve Šteindlerově Díky za každé nové ráno) a písničkářka s kouřově zastřeným hlasem Szidi Tóbias a ryzí, zemitý valašský bard František Segrado, jehož neokázalý talent se zaskvěl třeba v Dobrohošti nebo v tehdy ještě neznámém začínajícím Čechomoru, který právě od něj získal řadu pozdějších hitů. Szidi i Františka přetáhl Michal Horáček ze svého „vedlejšího“ projektu s Jardou Trabandem Svobodou (Tak to chodí, 2003), kde oba zpěváci naznačili své možnosti: Szidi ve fatální svůdnici Kirké, František teskným šansonem Praha a ironickou pseudolidovkou Něco hezkého. Petra Hapku, často nedůvěřivého k Horáčkovým sázkám na koně ještě nevyježděné v dostizích popmusic, nejprve přesvědčil Segrado:samozřejmě se vehrál do figury lehce zvetšelého barového zpěváka, který už víceméně nevnímá blazeovaně znuděné kavárenské publikum a baví se konfrontací vlastních představ se smutnou realitou (Hlava kance), aby pak ve studiu vlastně jen zkusmo vystřihl Strážce plamene, píseň, kterou Petr Hapka chystal pro sebe, nanejvýš pro svého oblíbence Richarda Müllera. Tiše bych si přála vidět obličeje obou pánů autorů, když Strážce slyšeli od Segrada poprvé – je totiž jako stvořený pro roli stárnoucího osamělce, jemuž pouťová věštkyně vyčte z karet nebo z dlaně to, co zkušeným okem předem vyčetla z jeho zevnějšku jako v podvědomí zasuté přání: příslib závanu čerstvého vzduchu do jeho zatuchlého lože a staromládeneckých rituálů v podobě tajemné rusovlasé „krásky v nesnázích“ hledající u něj útočiště; on sice nabídnutou naději nedůvěřivě zlehčuje a odhání, leč semínko nadějeplné nejistoty a očekávání je už zaseto, jitří fantazii a prozařuje do té doby bezvládně plynoucí dny . Strážce plamene hlídá ohníček, jež oživuje zmrtvělé naděje a „vede ztracené“ za jejich někdejšími sny a plány – a to je i motto celé (jen zdánlivě pesimistické) desky. Album vlastně nemůže vygradovat jinak než ironicky – Szidi Tóbias se toho úctyhodně zhostí v kouzelně vypointovaném příběhu domnělé poběhlice, která Na hotelu v Olomouci v čitelné reminiscenci na Milorda Edith Piaf v posteli utěšuje pána, jenž se ve finále ukáže býti zákonitým manželem a srozuměným partnerem v soukromé hře zpestřující nudu manželského sexu.

Textař Michal Horáček má šťastné obrazivé období projevující se invencí zářivě popisovat nejprostší přírodní děje (kupříkladu jarní oblevu ztvárnil pro Hanu Hegerovou kouzlem živých obrazů jitřících představivost: „zas jede jaro v plné slávě/ jak zelený a zlatý král/ i svaté panny z katedrál/ už nepláčou tak usedavě/ a shlížejí se ve Vltavě/ jak v střepech levných zrcátek .“- Kdo by se díval nazpátek), bolestná hnutí mysli („utek´ jsem na vlak do světa/ a v kupé našel aspoň tmu/ kola však mlela do rytmu:/ es-ta-ta pro-tě-je-jen-ta“ – Neodolatelná) citově zjitřené vjemy („tvůj hlas měl slabý přízvuk zvonu/ hlas tichý jako svítiplyn“- Díkůvzdání), závan pozitivního fatalismu („tehdy jsem zaslech´ píseň/ z úst Smrti na orloji:/ Všechno vás rozděluje/ jen láska možná spojí – První noc) nebo sebeironické stárnutí („sám piju ve skrýši/ a zpod postele slyším/ své spokojené myši – já nechal jsem je žít/ má stará hlava kance/ je prosta elegance/ a přesto mám své šance a ty půjdu promarnit“ – závěr Hlavy kance). Půvabným vhledem do Horáčkova pracovního procesu je bookletem písemně zdokumentovaný fakt, že s textem (ku prospěchu věci) pracuje do poslední chvíle, zpravidla ještě během nahrávání (nejzřetelnější významové posuny u Otevřete okno). To jsou ovšem jenom střípky. Přitom mezi Strážcem plamene a Nemůžeš usnout leží možná dvacet let – ale jsou stejného rodu. Horáčkova textařina je svého druhu opakovaná reinkarnace s paralelou k výtečnému hereckému či režisérskému výkonu na jevišti.: jako by se převtěloval do svých interpretů a oni mu to vraceli svým hlasem v každé dobře napsané „roli“. Další médii zprofanované výtce, že Petr Hapka už vykrádá sám sebe, jsem po prvním poslechu titulní písně měla napřaženo přisvědčit (melodickou linku „žertujete jaksi třeskutě“přece odněkud znám – no jasně, Dívám se, dívám) – ale napotřetí už to bylo naprosto nepodstatné.

Většina Hapkových písní má dva „životy“: prvním je melodie podbarvující Horáčkův text, druhý je „osamocený“ – někdy to bývá pouhý náznak, melodické ostináto, které průběžně vystrkuje růžky někde za textem, jindy nosná graciézní melodie jakoby spojená s ústřední postavou „vypravěče“ písně (jako právě v závěru Strážce plamene nebo pilotní První noci v novém bytě), přičemž skrytá, avšak určující síla písně bývá právě v bezeslovném motivu, který se posluchači „zadře“ a utkví – ne nadarmo je Hapka vyhledávaným autorem filmové hudby. Zřejmá kongenialita (nebo méně servilně – provázanost) Hapkovy muziky s Horáčkovými texty je zřetelná u napojení obou složek na konkrétní interprety (z náhlého popudu zrozená a pak skvěle zakomponovaná lehce přisprostlá „balkánská dechovka“ pro Szidi Tóbias nebo ruská dumka pro Nohavicu, kavárenský šanson pro Segrada). Navíc si pánové společně dovolují věc v českém popu nevídanou: pohrdat všeobecně vyznávaným (proto už trochu únavným a zprofanovaným) kultem mládí a nádherně klenuté melodie se smysluplně pointovanými texty dedikovat zpěvákům, kteří už jsou (slovy jednoho z oslovených , Františka Segrada) „trochu ojeté, ale vcelku zachovalé Oktávie“. A právě oni působí uvěřitelně, nevyumělkovaně. Kde hrozí náznak kýče, je vyblokován i bezeslovnou muzikální pointou a naopak, přílišná závažnost je ihned ironizována – třeba oblíbené chrapláky a civilní hlasy pánské i dámské jsou vzápětí vyvažovány „andělskými chóry“ (pěkně třeba Bárou Basikovou v protiváze Daniela Landy – Otevřete okno, aby duše mohla ven – nebo již zmíněná řvavá dechovka). Že si pánové pohlídali tu nejlepší možnou muzikantskou sestavu, je slyšitelné (deska byla poprávu nominována na Anděla 2006 nejen v kategorii Album roku-Pop & dance, ale i za nejlepší zvukovou nahrávku – nedocenitelná minuciózní práce hudebního režiséra Michala Pekárka): hravého a invenčního „domácího“ Petra Hapku u klavíru jedinkrát (u paní Hegerové) vystřídal Petr Malásek, „spodky“ vyprecizovali Miloš Dvořáček od bicích, Guma Kulhánek s baskytarou a Robert Balzar (ne Balcar – fuj nedbalému pisateli bookletu!) s kontrabasem, chvílemi Peter Binder s akustikou, Honza Hrubý s houslemi . ovšem prvořadě (a nezaměnitelně) Michal Pavlíček a jeho kytary. Na první poslech možná deska působí jako smutná – ale to je omyl: i neradostné a bolestné vzpomínky mohou být někdy nádherné a nezapomenutelné . Není ani pesimistická, to už vůbec – pouze není prvoplánově optimistická; přesto se málokomu vůbec kdy podařilo najít tolik půvabných poetických příměrů k pojmu „naděje“ – někde jsou to dvě slova, jinde celé příběhy. Právě Naděje je ústředním motivem i poselstvím všech písní; naděje, jež dává šanci – lhostejno „odkud přijde, kdy se rozhoří“. Je na co – nebo na koho – čekat. Třeba právě to potřebujeme.

Helena Bretfeldová, folkcountry.cz, 2007