23.05.2008
Je mu pětapadesát let a ve svém životě vyzkoušel snad téměř vše. Textař, producent, spisovatel, novinář, podnikatel, sázkař, to je jen malý výčet jeho životních profesí. Přesto Michal Horáček nemá dost. Právě pracuje na diplomové práci na Karlově univerzitě a dopisuje divadelní hru. Jeho život je nekonečné dobrodružství, které nekončí.
O čem snil Michal Horáček jako dítě?
Když jsem byl dítě, tak jsem sny opravdu měl a na sešit ve druhé třídě jsem si napsal Michal Horáček, spisovatel. Nikdy jsem nesnil o ničem jiném, než že jednoho dne budu psát obsáhlé umělecké výpovědi, třeba romány, a to se mi vlastně dodnes nepodařilo.
Takže ten sen pokračuje?
Tak nějak. Ale jinak píšu hodně, teď například dokončuji divadelní hru ve verších. Ta každopádně rozsáhlá je, taková věc by se přece jen možná dala připsat i tomu „spisovateli“.
Proto jste se dal na žurnalistiku v roce 1969?
To byla jediná škola, která nabízela možnost, jak se naučit psát. Po chvíli se bohužel ukázalo, že to byla jen má naděje. V té době začínala normalizace, noví šéfové fakulty vyházeli všechny relativně slušné lidi a přišli naprosto neslušní. Dali najevo, že ta škola bude připravovat agitátory. To pro mě bylo obrovské zklamání.
V současné době pracujete na diplomové práci v oboru antropologie na Fakultě humanitních studií Karlovy univerzity, z jakého důvodu jste si vybral právě tento obor?
Já už jsem někdy koncem 80. let psal pro Mladý svět „Dopisy z lásky a nenávisti“. Navíc když jsem dodělal bakaláře Institutu základů vzdělanosti na Univerzitě Karlově, tak mi pan docent Pinc navrhl, abych se soustředil pouze na antropologii. Já jsem tedy původně chtěl filosofii, ale nakonec jsem ho poslechl a musím říct, že jsem toho nelitoval. Je to věda, ke které bych se jinak nedostal a velice mě fascinuje. Přečetl jsem o tom desítky, ne-li stovky knih.
Když porovnám vaši knihu „O české krvi otců vlasti“, která je z roku 2004, s knihou o tři roky mladší „O tajemství královny krav“, přijde mi, že na stylu psaní je zřejmé to, jak moc vás studium antropologie ovlivnilo. Je to tak?
Pan doktor Třeštík, který k tomu psal předmluvu, si myslí totéž. Ono není na mně, abych to posoudil, ale možná na tom opravdu něco bude. Ta první kniha byla spíše historická, tím ale nechci říct, že bych si dovolil považovat se za historika, a ta druhá je asi opravdu mnohem více antropologická. No a za antropologa už se považuju, když mám na to glejt.
Teď trošku z jiného pohledu. Jaký jste měl vztah se svými spolužáky, jak vás brali?
Pozice člověka, který je občas vidět v televizi, píše knihy a je minimálně o třicet let starší než ti ostatní, je skutečně zvláštní. Zvláštní je i to, že já cítím, že mě tato pozice zavazuje. Já jsem nechtěl být v té pozici, že bych se musel omluvit, že jsem něco nepřečetl nebo nesplnil. Já jsem to tedy vždycky přečetl a vše udělal. Byl jsem takový šprt.
Prý jste měl nejlepší studijní výsledky?
Ano, to je pravda, ale bylo to proto, že kdyby mi bylo pětadvacet, tak bych to nedělal, necítil bych takovou zodpovědnost, nechtěl bych být někomu příkladem. Jenže v téhle pozici jsem tak trochu musel.
Našel jste si tam přátele, chodil jste s nimi třeba občas někam posedět?
Ano, tento obor studují velmi zajímaví lidé. Mnohokrát jsme někam zašli posedět. Víte, studium antropologie na Fakultě humanitních studií není zrovna jednoduché co do základních podmínek. Přednášky se vesměs konají v opuštěné mateřské školce. Byl tam projektor, který nikdy nefungoval. Ale vedle byla pizzerie a tam jsem občas zašel i s kolegy.
A co plánujete dál v tomto oboru?
Má velká ambice je teď dodělat diplomovou práci. Chtěl bych, aby byla opravdu významná. Plánuji udělat její simultánní překlad do angličtiny a pojedu to konzultovat do Los Angeles za skvělým antropologem Loicem Wacquantem, který mj. napsal knihu s Pierrem Bourdieuem. Moje ambice je jet za ním tu práci zkonzultovat, případně se inspirovat jeho poznámkami. Snad to není přehnané, ale přál bych si udělat mezinárodní studii, která může být předmětem kritiky nejen místní, ale i světové antropologické obce. Říkám si, to by bylo hezké udělat takovou práci, která se cituje, ať už souhlasně, či nesouhlasně. Už jen to, že by někomu stálo za to se tím zabývat.
Teď se vraťme k událostem z roku 1989. Vy jste se ocitl přímo uprostřed dění sametové revoluce, napsal jste dokonce knihu „Jak pukaly ledy“, která toto období podrobně popisuje. Jak jste se dostal do této společnosti, do centra toho dění?
Bylo to především díky iniciativě Most. A navíc ta Praha je tak malá, je to provinční město…. Když člověk trochu chce, doprostřed dění se dostane téměř vždycky.
Přibližte trošku tu iniciativu Most, kterou jste s Michaelem Kocábem vytvořili.
My jsme to založili s Michaelem jako nezávislou iniciativu, protože jen tak jsme mohli vytvořit prostředí, kdy se mohly sejít obě strany, tedy představitelé disentu a nezávislých občanských hnutí s představiteli komunistické vlády. Nebylo to tak těžké, mohl to udělat kdekdo, šlo jen o to, aby to byl někdo, o kom obě ty strany věděly. Já byl redaktor svazáckého časopisu. Sice jsem nebyl svazák, ale byl to oficiální časopis. Kocáb zase mohl v té době volně vystupovat, všechno to bylo tak akorát. Všichni věděli, že jsme jinak naladění než ti oficiální, takže nás mohli vzít jak disidenti, tak i ti druzí, kteří se mohli odvolat například na to, že jsem redaktor svazáckého časopisu. Nejdřív nám sice všichni říkali, že jsme blázni, ale 17. listopadu se Most najednou hodil všem.
Jste spokojen, kam Česká republika po listopadových událostech došla?
I navzdory všem negativním věcem to daleko překonalo mé očekávání, pro člověka mého věku je to něco fantastického.
A co říkáte na fungování komunistické strany v současné politice?
Její pozice strany – nestrany, jíž je povoleno kandidovat do parlamentu, ale nikoli účastnit se případně na vládnutí, znejisťuje celý náš politický systém. Není ani mrtvá, ani živá, je to takový zombie. A ti vždycky prudí. Rudí – prudí, to si musím poznamenat. Měli bychom se rozhodnout: buď zakázat, anebo etablovat ve veřejném prostoru se vším všudy. Jenže my jsme takoví alibisté.
Poslední otázka: na co se můžeme těšit od Michala Horáčka v nejbližší době?
Nevím, zdali to stojí za těšení, ale řeknu vám, co právě dělám. Dokončuji desku, která se bude jmenovat „Ohrožený druh“ a je to pro ženské interpretky. Uvádím tam výhradně neznámé nebo téměř neznámé zpěvačky. Chtěl bych na ty mladé, neznámé lidi poukázat a pak ať si se svým životem dělají, co chtějí. Chci jim dát tu možnost, trošku na ně posvítit, protože oni za to po mém soudu stojí.. Tato deska by měla vyjít v říjnu. Současně, jak už jsem zmínil, dokončuji divadelní hru ve verších. Bude se jmenovat „Benefice černých koní“. Mou ambicí je oslovit nějakého významného režiséra, který by mi k tomu něco řekl a třeba to i inscenoval. Mělo by to být někdy v říjnu roku 2009, ale třeba se to nikdy neuskuteční. Všechno se teprve uvidí. Život je plný sázek a nejistoty, to je na něm ten největší nářez.
Richard Valoušek, valiho.estranky.cz
« ZPĚT