Michal Horáček (56) zkusil ve svém životě ledacos, byl novinář, textař, podnikatel, stál v čele Akademie populární hudby. A povětšinou byl úspěšný. K tomu říká: Neobejdete se bez štěstí.
Kdy jste nejvíce riskoval?
Riziko vyžaduje, aby se člověk vyklonil ze svých ,,jistot“. Ty jsou ovšem jednak velice relativní, jednak se jich musíte vzdát v okamžiku, kdy chcete něčeho dosáhnout. Už ve slově ,,dosáhnout“ je to obsažené; aby člověk na něco dosáhl, musí se po tom přinejmenším natáhnout, obvykle však své dosavadní místo úplně opustit a za svým cílem se vydat. Pak jde ovšem neznámými kraji a za neznámých okolností, proto riskuje. Osobně jsem riskoval odjakživa. Mnohokrát jsem samozřejmě prohrál.
Někdy to i bolelo, ale nikdy to nebyla tragédie. Prohra je stejnou součástí hry jako výhra, podstatné ovšem je, aby si člověk mohl říci: hrál jsem. Jestliže jsem hrál, mohl jsem vyhrát; nehraji-li, prohraji zaručeně. Kolem mne se přeženou ti, kteří hledí něčeho dosáhnout a je jisté, že někteří z nich uspějí. V podnikání, stejně jako v jiných životních sférách, je po mém soudu důležité i to, aby člověk našel podobně naladěné lidi a spojil se s nimi; nikdo nemá tolik talentu, aby mohl ve všem excelovat.
Kde je možné takové lidi hledat?
Všude. A pořád. Já mám nejraději černé koně dostihů, podceňované outsidery. Nejednou jsou podceňovaní neprávem, a ti jsou cenní dvojnásob: nebudou drazí, nebudou vrtkaví; aspoň zpočátku. Proto hledám nejen mezi ,,hvězdami,“ ale i mezi lidmi úplně neznámými. Najdu-li v lidech specifický talent, ubezpečím je, že jej mají. Kolikrát stačí jen několik povzbudivých slov, jen podmíněná šance – a jim se pak změní celý život. Uvěří-li si, rozkvetou. Vydají netušené plody. Budou na tom profitovat, ale já, právem, taky. Lidi a jejich osobité talenty jsou největším bohatstvím jakékoli firmy. Proto i první odpovědností manažera je stále tyto lidi hledat, poskytovat jim pravomoci, možnosti. A pořád je motivovat. Ano, člověk se ve svém odhadu jiných lidí občas splete, a tak zaznamená ,,prohru.“ Ale zas jsme u toho: kdo nehledá, nenajde nic, takže se o výhry sám předem připravuje.
V čem manažeři nejčastěji chybují?
Chyb je tolik jako manažerů, nikdo se jich nemůže vyvarovat. Něčemu se ovšem vyhnout můžeme. Například neochotě nechávat osobnosti kolem sebe vyrůstat, hlavně ze strachu, že nás přerostou. Firma, která se skládá jenom z armády vykonavatelů, nemá velkou budoucnost. Napoleon deklaroval snahu vytvořit ,,aristokracii ducha, odvahy a síly“ a nebál se talentované, samostatně myslící osobnosti rychle povyšovat, naproti tomu takový Václav Klaus se při budování ODS obklopil nevýraznými přikyvovači a jeho jedinou viditelnou snahou bylo nenechat si nikoho přerůst přes hlavu. Avšak zatímco zájmem Václava Klause vždycky byl jen Václav Klaus, ambicí vůdce a manažera musí být moc a prosperita toho, co vede a manažuje. Byznys je tvrdý, ovšem podstatně spravedlivější než česká politika: budete-li svým osobním zájmům dávat přednost před zájmy firmy a chovat se na její úkor, firma prosperovat nebude a ve finále na to dojedete i vy. Takže rozkvět toho, co je nám svěřeno, není vůči osobním ambicím protikladný, ale naopak.
Musí být šéf dobrým manipulátorem?
Jak by ne. To je jeho největší kvalita. Musí přinutit lidi, aby dělali to, co by bez jeho zásahu rozhodně nedělali. Ale se slovem ,,manipulace“ se v češtině pojí nepěkná konotace – nemusí a nemělo by tomu tak být. Protože ,,manipulace“ znamená třeba i to, že své pracovníky pozitivně motivujete. Nabídnete jim rychlý kariérní postup, vyšší pravomoci, lepší plat, větší respekt kolegů. A přání získat respekt, to vám řeknu jako antropolog, je konstantou všech lidských pospolitostí. Co víc, najdeme je u všech sociálních savců. Bez takové motivace by lidé ve vaší firmě žádné valné výkony nepodávali, to jsme přece viděli v socialismu, hlavně kvůli tomu se zhroutil. Pořád se sice vykřikovalo Čest práci!, ale právě proto, že s prací se žádná čest nepojila, lidi ji prostě nevykonávali dobře. Hle, chyba, z níž se lze poučit.
A když nastane okamžik, a člověk neví kudy kam?
Ten nastává, aspoň v mém případě, dnes a denně. Ale to je přece to vzrušující, to nádherné. Život je hra a hra se týká událostí předem nejistých výsledků. Nadto nic není statické, vše kolem nás se neustále mění. To, co včera vypadalo skvěle, dnes vypadá jako nic moc a zítra to bude vypadat jako úplný nesmysl. Na druhé straně to, co dnes vypadá jako nesmysl, se pozítří může ukázat jako geniální. Takže svá rozhodnutí je potřeba neustále zpochybňovat. A kriticky zkoumat.
Co je to vlastně kariéra?
To, co pod tím slovem chcete vidět. Pro mě je to cesta za cíli, které jsem si zprvu vysnil, potom zformuloval a posléze podrobil kritickému zkoumání: jsou pro mne opravdu cenné? Řeknu-li si, že ano, vydávám se na cestu. Ale jedno vám řeknu: sebelepší příprava, ba ani spojení se sebetalentovanějšími partnery, ještě nic nezaručují. Neobejdete se bez štěstí. Musíte se vyhnout nemocem, nehodám, zemětřesením, nepříznivým politickým zvratům a la komunistické ,,znárodnění,“ jakož i tomu, aby z podobných a mnohých dalších důvodů nezkrachovali vaši klíčoví odběratelé.
Ale štěstí není nespravedlivé. Naopak, ono je tím jediným spravedlivým, protože může potkat i opustit kohokoli a nikdo si je nedokáže koupit a nějak ,,zařídit.“ A proto, budete-li prosperovat, bude to nejen zásluhou vaší, ale ve velké míře i zásluhou čirého štěstí. Pak za ně buďte vděční. Budete-li vděční, nepropadnete hloupé a trapné pýše, kterou bohužel tak často pozorujeme u nesnesitelných hlupáků vytahujících se na stránkách barevných časopisů. Děkujte za štěstí, které je součástí životní hry. A než vaše parte oznámí ,,game over,“ hrajte.
Alena Hájková, E15.cz, 2008
« ZPĚT