Hloubavý Michal Horáček píše růžovým perem na novou desku Ohrožený druh

20.11.2008

RECENZE+OCHUTNÁVKA Měkká peřina, do níž uléháme, aby se nám zdály romantické sny? Nebo až po strop polstrovaná místnost za zamčenými dveřmi, aby si člověk ze zoufalství nerozbíjel hlavu o tvrdé stěny? To jsou otázky kolem nové desky známého textaře, který na ní dal prostor neoposlouchaným, emočně nejednoznačným ženským hlasům.

Album Ohrožený druh přináší nejasnou zprávu o vysoce inteligentním muži, který v rozhovorech přiznává, že jeho domácí knihovna zahrnuje kolem deseti tisíc svazků často společenskovědní literatury. Ale na titul svazečku svých textů k nové desce napsané pro několik více méně pozoruhodných zpěvaček nechá ve zrůžovělých odstínech nafotit ženu-barbínu s rozhozenými vlasy, v pohybu vyjadřujícím „emoci“, podobnou té z reklam na šampon, který zvětší objem kadeří.

„Provokuje“ Michal Horáček (vlastně i sám sebe), nebo to myslí „smrtelně“ vážně, aby se vlichotil i člověku, který louská jen červenou knihovnu, a tím k němu svými texty dostal vyšší literární kulturu?

Dva ohrožené druhy

Už z letitého procesu vznikání alba Ohrožený druh, kdy Horáček nechal stejné texty zhudebnit více autorům a pak zvolil pro sebe ten nejlepší výsledek a kdy hledal i neznámé interpretky podle hlasu a výrazu, nikoliv podle jejich popularity, je evidentní, že usilovně pátral po spodních proudech písničkového umění.

Jenže Horáčkův tým je překryl někdy příliš hustou vrstvou hladkého hudebního make-upu. Zatímco Horáčkovy texty si spíš sebezpytně tlučou hlavou o polstrovanou zeď, vznikl na jejich téma romantický hudební film – ten jiskřivý zadumaný klavír, hladké smyčce, hladivá atmosféra lesklé měkké instrumentace…

A pak to nepříjemně lepkavé prozpěvování hostujícího „zadního“ vokalisty Richarda Krajča v povadlé písni Bellissima – to už „nekoukáme“ na film, ale sledujeme telenovelu.

Zdravé jádro Horáčkova alba má však dvojí zásadní potenciál, který je na české scéně populární hudby skutečně ohrožený druh – neoposlouchané, emočně nejednoznačné hlasy zpěvaček (Lenka Nová, Szidi Tobias, Naďa Válová, Tereza Nekudová, Věra Nerušilová…), a pak textař schopný psát pro různé interprety, aniž by se vzdal vlastních přísných nároků.

Tento „prapor“ Michal Horáček nese především po Pavlu Koptovi, jehož stovky textů pro různé zpěváky polepšovaly české populární písničky druhé poloviny dvacátého století.

Na Ohroženém druhu Horáček pracuje v duchu koptovské kultury slova, která jednoduché „vizuální“ verše bez zbytečných adjektiv skládá do malých působivých dramat. Tady jsou konkrétní podstatná jména, přesně identifikující „pozici“ písňového příběhu, podstatnější než kdykoliv jindy.

Haló, tady táta

Potřebují ale texty, v nichž se odvíjejí šerosvitné osudové momenty ženy, kterou ještě s kufrem plným plyšáků vysadí kdesi v Tramtárii, aby „vesele k uzoufání“ zrála v dámu, jež v křesle na verandě vzpomíná na slušné muže ze staré školy, tak smířlivé, až na drobnosti opatrné hudební zpracování, které ničím nepřekvapuje?

Albu dominují dva převzaté zahraniční hity, které Horáček otextoval – Jak se ten chlap na mě dívá (Sparring Partner) italského šansoniéra Paola Conteho a Závoj tkaný touhami (Twist In My Sobriety) anglické popfolkové zpěvačky Tanity Tikaram. Čeští autoři – Horáčkem objevená Hana Robinson, Ivan Hlas, i třeba Jarda Svoboda ze skupiny Traband, s nímž před lety Horáček napsal výtečné celé album Tak to chodí – však před nimi blednou.

„Vydělal“ na tom nakonec Petr Hapka se svou jedinou písní V úzkých: i když stavbou je to jen variace jeho starších songů, snad právě proto neztrácí pro Hapku typickou šansonovou rozmáchlost.

Nakonec, proč ne: berme to jako telefonát od otce, kterého rádi slyšíme, i když nám opakuje téma, o němž jsme s ním už tolikrát hovořili.

BELLISSIMUS

Michal Horáček, který se v rozhovorech představuje jako vysoce inteligentní muž, se nebojí ke svým působivým textovým dramatům přimíchat i trochu šamponových bublinek.

Ivan Hartman, iHNed.cz