Muzikál nemám rád, připadá mi povrchní, tvrdí Michal Horáček

17.02.2009

Spisovatel, textař a producent Michal Horáček získal minulý týden Desku roku za své album Ohrožený druh. V rozhovoru pro agenturu Mediafax řekl, že oceněné album úplně nabouralo představu, že pokud na něm nezpívá nikdo slavný, nelze ho prodat.

Minulý týden ve středu jste získal Desku roku za album Ohrožený druh. Co pro Vás toto ocenění znamenalo?

Ani jsem to nečekal. Tu desku jsem si dělal jenom pro radost. To nemělo vůbec jakékoli další ambice, nežli se potěšit při práci. A nejen, že já jsem nemyslel, že si to vůbec někdo bude kupovat, ale nemyslelo si to hlavně vydavatelství. Jakmile to vydali, za tři dny bylo vyprodáno a vydavatelství další exempláře nemělo. Takže se další alba balila po nocích a o víkendech.

Není to ze strany toho vydavatelství velké podcenění?

To je těžké říct. Jedna věc je, jestli je deska umělecky přesvědčivá, tím jsem si byl jistý. Druhá věc je, jestli to budou lidi kupovat a to jsem se divil zrovna jako to vydavatelství. Ta deska úplně nabourala představu, že když tam není nikdo slavný, nelze to prodat.

Album zvítězilo v kategorii skupin, na předávání jste byl ale sám, proč tam nebyla žádná z interpretek?

Tak to by tam potom musely být všechny, jinak by to nebylo čestné. Ale v rámci večera vystoupila společně s Richardem Krajčem jedna z nich, Hana Robinson.

Dalším vaším projektem je divadelní hra Kudykam, která bude mít premiéru 22. října ve Státní opeře Praha. Dala by se tato hra nějak stručně charakterizovat?

Stručně sotva. Je to dramatický příběh plný zvratů a velkých zkoušek hlavního hrdiny. Chlapík, který je hrdinou písničky V penzionu svět, setrvává ve své místnůstce v pátém suterénu a bojí se vyjít ven, protože maminka a všichni mu vždycky říkali: Pozor, tam je to nebezpečný. Rád by šel, ale neví a bojí se a bojuje sám se sebou. A jednoho dne se zkrátka rozhodne, že vyjde.

Kudykam je báseň. O kolika verších?

Báseň má symbolicky 2009 veršů, protože bude uvedena v roce 2009. Tím naznačuji, že bych chtěl něco říct k tomu, v jakém světě zrovna nám bylo nějakou vesmírnou loterií dáno žít. Mluví o naší situaci, nicméně samotný problém, zda se vyklonit do nejistoty a příležitostí, ale taky do nebezpečí a rizik, je věčný. Hlavně pro nás, protože žijeme v tradici státu, který po desetiletí sliboval, že se o nás postará.

Kdy Vás poprvé napadlo napsat něco delšího než písňový text?

Už léta nás s Petrem Hapkou někdo vyzývá, abychom udělali muzikál, ale mně se muzikál nelíbí. Nemám ten žánr rád, připadá mi nesmírně povrchní. Ale přesto příležitost udělat něco většího pořád byla. Michal Viewegh, se kterým jsem se kdysi sešel, měl připravené hezké téma, které se později stalo tématem jeho knížky Andělé všedního dne. Ale on nejdříve chtěl, abych já napsal verše na jeho námět. Napsal jsem to, ale Hapkovi se to nelíbilo a nakonec se to nelíbilo ani mně. Takže najednou byl Michal Viewegh volný a mohl napsat tu knížku. Ale já jsem si u toho vyzkoušel práci s textem a lecjaké chyby, které teď už nikdo nevidí.

Jak dlouho tato báseň vznikala?

Asi 14 měsíců nepřetržité práce.

Pouze psaní?

Ano. Teď nastupuje další fáze, scénografie, režie, choreografie, kostýmy, výkony herců. To všechno máme před sebou, ale moje práce tím víceméně končí, i když budu u toho jako umělecký producent neustále, ale už to nebudu přepisovat. Maximálně, když režisér něco škrtne, dopíšu to, veršů musí být určitě 2009.

Minulý týden byla novinářům oficiálně představena scénografie. Vy už jste ji ale viděl dříve. Splňuje to, co vy jste od ní očekával?

Kdybych měl přesnou představu, už bych byl sám scénografem. Ale musím se na někoho spolehnout a na někoho vsadit a sázka na Michaelu Hořejší byla vítězná, protože mně se ta scénografie nesmírně líbí. Ve středu jsme slyšeli několik minut z její prezentace, ale já jsem absolvoval několikahodinovou explikaci, kde scénografka prošla každou jednotlivou scénu a přesně ji vysvětlila. Jsem s tím velice spokojený.

Kudykam má být jakési zhmotněné přání. Máte vy nějaké přání?

Mnoho. Jedno z nich je mít v té hře nejlepší lidi. Udělat něco, co se normálně na českých jevištích nevyskytuje. Ve hře Kudykam je tým lidí, kteří spolu normálně nikde nehrají. Jsou tam herci z Prahy, z Hradce Králové, z Brna, ze Zlína a z Bratislavy. Je to dost náročné, protože herci musí mluvit ve verších. Nemůže jim něco vypadnout, protože tady nelze improvizovat. Musí být nejen výborní herci, ale i zpěváci a většina z nich musí dobře tancovat. Je skutečně náročné takové osobnosti najít a angažovat je, protože když už někdo tak dobrý je, už je samozřejmě v angažmá někde jinde.

Objeví se mezi těmi herci i nějaké známé tváře?

Jenom relativně. Třeba dvaadvacetiletý herec Vojtěch Dyk, který absolvoval minulý rok DAMU, ale už je v angažmá Národního divadla. Je naprosto zřejmé, že je to jeden z největších talentů, který tady za léta byl. Pak vynikající herec Karel Dobrý. Jediný český herec, co já vím, který měl kdy smlouvu se Stevenem Spielbergem. Je to také fantastický zpěvák. Dále Nina Divíšková, Ondřej Ruml, Jan Maxián, Petra Hřebíčková, nebo Hanka Holišová. Málokdo by je označil za velké hvězdy, ale já soudím, že by jimi mohli být a budou.

Vy jste chtěl do této hry obsadit i Lucii Bílou, je to tak?

Lucie Bílá tam vystoupí jako host. Ale to i řada dalších lidí jako Jarek Nohavica, Dan Landa, Jana Kirschner, Richard Krajčo nebo Aneta Langerová. To je taková zvláštnost této hry, že tam je příležitost pro hostující hvězdy, které přijdou, jen když budou mít čas nebo chuť. Zkrátka někdy.

Spousta lidí přirovnává tuto hru ke Komenského Labyrintu světa a ráji srdce. Je to pro vás pocta?

Pocta to je zřejmě veliká, ale poctivě přiznávám, že jsem tu knihu nikdy nečetl. Všichni jsme s ním byli ve škole seznámeni, ale obávám se, že to četl málokdo. Ale to společné, postavy mistra a žáka, to není jen otázka Kudykama a Labyrintu světa a ráje srdce. To je topos, který se ve světové literatuře objevuje už po staletí.

Měl jste i vy v životě nějakého svého mistra?

Měl. Myslím, že člověk potřebuje, aby ho do nějaké sféry uvedl někdo, kdo v ní něco znamená. Vzhledem k tomu, že jsem strávil 25 let na hazardních hrách, můj největší mistr byl člověk, který byl známý pod přezdívkou Kožíšek. Ten mě uvedl do složitého a zvláštního světa hazardní hry.

A v literatuře?

Tam jsem měl velkého mistra, anglického spisovatele Rogera Longgriga. Napsal pod různými pseudonymy mnoho úspěšných knih. V 70. letech jsme spolu napsali dějiny dostihů ve východní Evropě. Psal jsem mu v angličtině první verzi a on to dával do finálního tvaru. Tím mi úžasně pomohl, protože jsem viděl svoje chyby. To byla pro mě taková univerzita. Škoda, že ta kniha nikdy nevyšla.

Myslíte si, že v mladé generaci textařů je někdo, kdo by mohl být zase vaším žákem?

Někdy si říkám, že jsem možná trochu inspiroval tu branži obecně.

Vyjdou skladby z Kudykamu na cd?

Ano, připravujeme teď s Ondřejem Brzobohatým podobu těch písniček pro CD. Je to zvláštní, protože každou písničku zpívá čtyři, pět, šest lidí. Je složité z toho vybrat, protože se nedá říct, co je lepší a co horší, musí se říct, co se mi víc líbí.

A kdy vyjde deska?

Vyjde v prvních dnech října. Asi tři týdny před premiérou Kudykama. Interpreti písní na cédéčku ovšem nebudou nutně stejní jako ti, kteří budou tytéž písně zpívat v představení. O to zajímavější by to snad mohlo být. Každopádně se na oboje moc těším.

Karolína Jirsová, mediafax.cz