Staré rány

(Filip Klinecký / Michal Horáček)

Co odpovím, až svatý Jan,
ten pískovcový rozumbrada
a zpovědník všech pražských vran,
se zeptá, jestli žiju… ráda?
Až řekne: „Hele, nejsi mladá.
Tvůj šperk je cetka z tomboly.
A ať mi nikdo nevykládá,
že staré rány nebolí.“

Jó, Jene, já mám hodně ran.
To ženská v letech neuhádá.
Jsem jako pšenicový lán,
přes který jela kavalkáda;
Svišť, narozený v roce Hada;
Terč ostrostřelců z okolí…
A tak se do mě touha vkrádá:
Ať staré rány nebolí.

Pak přijde duben, smavý pán.
A pocit: Nejsem ta, co strádá!
Bar mého srdce dokořán
a není v něm jen limonáda.
Když slunce ještě nezapadá –
proč dávat židle na stoly?
To se mi přestane třást brada
a staré rány nebolí.

Svět zavoní jak marmeláda,
nač do ní míchat nevoli?
Tak hrozně to zas nevypadá –
než nové rány zabolí.

« ZPĚT
2018 © michalhoracek.cz