Přes most bez punčoch

(Katarína Koščová / Michal Horáček)

Plátěné ráno trhá křik
ptáka, co činí doznání,
že chce být strašný loupežník.
A čilý vítr ve stráni
už z keřů květy vyhání.
Čas odkrývání skrytých vloh!
I já chci pihu na skráni
a zas jít přes most bez punčoch.

Slunce je mladý nádeník.
Drze se z nebe vyklání,
dychtivě zkouší starý trik –
lechtá mě v týle, na dlani…
Chybělo mi to lechtání!
I pobavený pohled soch.
Snad probudím je ze spaní,
až půjdu přes most bez punčoch.

Jako by někdo šeptal: „Vztyk!
Zahoď svůj stesk a váhání
jak papírový kapesník.“
Z mraků jsou náhle klokani,
stvoření k poskakování
a Petřín, směšný jako hroch,
se v plášti z listí uklání
všem, co jdou přes most bez punčoch.

Svět pyšný na své nadání:
tak chudý byl – a jak se vzmoh!
Co zmeškal, kvapem dohání.
A já jdu přes most bez punčoch.