Vyplout k Bradáčovi

(Petr Linhart / Michal Horáček)

Viděl jsem, jak dva povaleči
šilhají k nebi s úctou kněží,
šlukují startky, vedou řeči
v půjčovně loděk na nábřeží.
Po vzoru těch, co rádi těží
z náhod, se zeptám: „Kdo mi poví,
jestli tu někde vesla leží?
Musím dnes vyplout k Bradáčovi.“

„Vesel mám hafo, neměj péči,“
štěká ten menší. „Oč ti běží?
Víš, co je vlastní nebezpečí?
Na ničem dalším nezáleží.“
Vyplul jsem. Zástup starých věží,
vypadá z řeky vyšší, nový.
Nemluvné stráže přísně střeží
ty, kteří plují k Bradáčovi.

Po vodě zvolna krouží něčí
deštník jak poník po manéži.
Vlhko a ticho. To prý léčí.
Vzpomínky ale, řek bych, stěží.
Načapal jsem se při krádeži
května. Ten vždycky začal slovy
našeho táty: „Svět je svěží!
Poplujem, Míšo, k Bradáčovi.“

Ruce se potí, vlasy ježí.
Táta už není. Ale… kdo ví?
Dokud se mi to nerozleží,
vesluju směrem k Bradáčovi.