Makrorecenze „Ohroženého druhu“ Michala Horáčka

16.02.2009

Koncepční desky jsou momentálně in, Michal Horáček byl in odjakživa. Není tedy divu, že pokud se král tuzemského šansonu pustí do koncepčního alba, navíc s ústředním tématem ženy, jde o výjimečnou událost. A ta si zasluhuje makrorecenzi.

 Od chvíle, kdy se Michal Horáček rozhodl, že natočí album věnované ženám a jejich příběhům, uběhlo již více než pět let. Se svými texty oslovil několikero skladatelů a vybíral si jen ty nejlepší hudební interpretace. Mnoho osvědčených jmen tak bylo ve finále odmítnuto. Výsledek? Petr Hapka, Jarda Svoboda, Milan Vyskočáni, Hana Robinson, Ivan Hlas či František Černý s Karlem Holasem… Dva texty napsal Michal Horáček na hotovou hudbu Paola Conteho a Tanity Tikaram. Rozmanitá nadílka, kterou navíc obohacuje deset různých, zdánlivě neznámých žen za mikrofonem. Perfekcionistický přístup Michala Horáčka vždycky přinášel své ovoce a soudě podle osmičky, kterou v hlavní recenzi udělil Honza Průša, tomu ani tentokrát není jinak. Tři z pěti redaktorů v naší makrorecenzi na albu přesto výraznější nedostatky našli, ale i tak není výsledných osmašedesát procent úplně špatným výsledkem.

Tomáš Parkan – X různých pohledů na život ženy i „Ohrožený druh“ (9/10)
Vztah k interpretovi: Těžko ho popsat jinak než jako velmi kladný.

Když jsem se poprvé doslechl o této desce, vybavil se mi Jan Burian a jeho „Dívčí válka“. Ten si na desce všímal především různých typů žen, zatímco snahou Horáčka byla zhudebněná geneze ženského života. Oba k tomu využívají vedle svých textů (Burian také hudbu) i širokou škálu hudebních stylů a řady zpěvaček. „Ohrožený druh“ se mi líbí o něco víc; je ucelenější a lépe vystihuje podstatu tématu. Z Horáčkových zpěvaček daleko silněji sálá život jako takový a postoje, prožitky, traumata a obavy, o kterých zpívají, vnímám uvěřitelněji. Svojí roli sehrává i reflexivní mužská složka, deska pak nepůsobí tak feministicky. S Honzou Průšou se názorově rozcházím ve dvou bodech. Jednak si nemyslím, že „Veselo k uzoufání“ je věcí, která Horáčkovi nevyšla. Naopak mi do celkové koncepce velmi slušně zapadá. Druhým bodem je největší objev desky, kterým je dle mého názoru Naďa Válová. Blahořečím Horáčkovi, že si na tuto zpěvačku s melancholickým, hluboce posazeným hlasem i po těch letech vzpomněl a dovedl ji k natočení hned tří písniček. A já doufám, že nezůstane jen u nich. Stejně jako doufám, že „Ohrožený druh“ jen tak nevyhyne, že bude mít třeba i nějakého potomka.

Tereza Nádějová – Zhudebněná melancholie (8/10)
Vztah k interpretovi: Dříve nikterak nadšený, po posledním albu ale ano.

Celá tahle deska byl skvělý nápad. Michal Horáček sáhl po těch správných zpěvačkách i námětech. Pokud bych měla vybírat mezi „Ohrožený druhem“ a poslední deskou, na které Horáček spolupracoval především s Petrem Hapkou, do přehrávače by šla aktuální nahrávka. Nejen že je emotivnější, ale díky ženskému elementu i barvitější. Všechny texty jsou svojí kouzelnou každodenností obyčejně-neobyčejné. Tak trochu ztracená Natálie Kocábová v „Tramtárii“ exceluje, ovšem hvězdou alba je pro mne Hana Robinson. Jen ve skladbě „Bellissima“ bych raději viděla jiného zpěváka než Richarda Krajča. Přestože tahounovi Kryštofů v téhle písni moc nevěřím, „Bellissima“ pořád zůstává jedním z největších hitů desky. Další skladbou, která, pravda, poněkud vyčnívá z konceptu, je „Veselo k uzoufání“ – sice příliš nezapadá mezi ostatní písně, ale na druhou stranu je velmi příjemným čechomorovským oživením. Snad všechny písničky na desce mají předpoklad vysílání na krátkých vlnách – tak šup s nimi do rádia, kvalitní české hudby bývá v éteru pomálu.

Petr Balada – Čeho je moc, toho je příliš (6/10)
Vztah k interpretovi: Horáček od Macha a Šebestový mi je sympatičtější, ale v textech vede ten z masa a kostí.

Čas od času podlehnu pocitu těšení se na desku. Bylo tomu i v tomto případě, kdy vydatná mediální podpora společně s vemlouváním kamarádů vykonala své. A začátek „Ohroženého druhu“ zní opravdu velmi slibně. Překvapivá poloha hlasu Natalie Kocábové i nevtíravě použitý beatbox v úvodní „Tramtárii“ mě příjemně naladily. Druhá „Zpráva, která všechno změní“ potěšila nasazením jemných jazzových odstínů s ladící Hanou Robinson. Pak přišel zlom. Zvědavost na vklad Matěje Rupperta vystřídala kyselost z jeho kabaretního výstupu. Stejný pocit zbytečnosti se mě zmocnil také z výsledku angažmá Richarda Krajča. Opravdu to bylo nutné? S každým dalším přívalem smyčců jsem navíc pociťoval sílící neklid, který vystřídala panika. Místo střídmých aranží, které by slušely vynikajícím textům i jejich hlasům, je deska zahlučněna zbytečnými smyčci v těch nejnevhodnějších chvílích. Tak rád bych například slyšel Naďu Válovou zpívat „V úzkých“ jen za doprovodu akordeonu nebo Věru Nerušilovou pouze s pianem! Ale mám smůlu. Nejspíše musím pykat za přílišné očekávání, které jsem do desky vkládal. Dobře mi tak.

Radek Londin – Horáčkova selekce (6/10)
Vztah k interpretovi: Znám ve spojení s Hapkou od „V penziónu Svět“.

Michal Horáček si udělal vlastní Superstar. Při svém působení v porotě zmíněné soutěže působil směšně pateticky (vzhledem k povaze vysílaného formátu), „Ohrožený druh“ však dokazuje, že mezi českými textaři je stále Michaelem Schumacherem. Trocha patosu občas není na škodu, jen kdyby svými vyumělkovanými texty nepřipravil pečlivě vybraným zpěvačkám těžkou překážkovou dráhu. Není divu, že i přes jejich výrazové hýření se ne vždy přenese i ono poselství za slovy. Nejlépe dopadly skladby s jasnou náladou. Melancholické stesky „o vytrácení a postrádání“, v podobě posledních tří písní jsou malými klenoty, mezi nimiž se vyjímá dáma Věra Nerušilová v titulní skladbě. Horáčkova tvorba vůbec svojí zvláštní staromilskou zasněností pluje mimo módní hudební vlny. Věřím, že ženám rozumí, ale ve snaze o bezchybný výsledek ho na desce zůstalo příliš. Přestože měl kolem sebe velký tvůrčí tým, je nakonec album spíše o jeho představě dokonalých šansonů, než o duších zúčastněných žen.

Jaromír Koc – Něco tomu chybí – že by Hapka? (5/10)
Vztah k interpretovi: Pan Horáček je dle mého názoru náš nejlepší textař, a má proto můj veliký obdiv. Vždy od něho očekávám perfektně odvedenou práci.

Nejsem moc na šansony, ale ty, které pochází z pera Michala Horáčka, mám rád, a to hodně! Jistě na tom má mamutí podíl i genialita hudby Petra Hapky, která se při poslechu dostane okamžitě pod kůži. Hapka však na nové desce „Ohrožený druh“ přispěl jen v jednom případě, a tak se u mě příjemného mrazení tentokrát příliš neobjevuje. A to je (i přes opět výtečné texty) asi hlavní problém, který s deskou mám. Je pro mě jen velmi těžké si zvyknout na absenci jeho hudby, a to i přesto, že „náhradní hudební skladatelé“ v čele s Ivanem Hlasem a pardály z Čechomoru odvedli velmi dobrou práci. Skladba „V úzkých“ s Hapkovým rukopisem mi mezi ostatními původními skladbami vyniká takovým způsobem, že se za své zklamání při poslechu těch ostatních až stydím. Nechť jsem považován klidně za barbara, ale dalším slabým článkem je pro mě výběr zpěvaček a zpěváků. Řekl bych, že jejich interpretace i přes velkou snahu pokulhává za lehkostí, s kterou Horáčkovi písně interpretuje Jana Kirschner, paní Hegerová nebo Richard Müller. Suma sumárum, i přes výtečnou coververzi hitu Tanity Tikatam jde pouze o průměrnou desku.

Album: Michal Horáček – Ohrožený druh
Průměrné hodnocení: 6,8/10
Celkový čas: 40:41
Skladby: Tramtárie, Zpráva která všechno změní, Jak ten chlap se na mě divá, Ésik az esö csendesen, Bellissima, Všechno je jak má být, Veselo k uzoufání, V úzkých, Závoj tkaný touhami, Ohrožený druh

musicserver.cz