Nepřeberná pokušení

(Petr Hapka / Michal Horáček)

Zeptaly se mě: „Věříš v Boha?“
dvě ženy v blůzách mučednic.
Otázka jako ony – strohá.
Stejně jsem na to neřek nic.
Menší z nich, temným hlasem lvic,
povídá: „V tobě víra není.
Vyhledáváš lesk zřítelnic
a nepřeberná pokušení.“

Zeptaly se mě „Věříš v Boha?“.
Co jsem měl na to asi říct?
Z nedělních mší jsem brával roha,
schovával jsem se do ostřic.
Ve vodě po pás, když byl hic,
civěl jsem, jak ta voda pění
na klínech místních krasavic…
Má nepřeberná pokušení.

Když se mě ptaly „Věříš v Boha?“,
zvedl se vítr od vinic.
Zaslech jsem slova, dvě tři z mnoha,
o zlomkrk jsem jim běžel vstříc.
Nadšený jako roční špic
psal jsem hned báseň na koleni.
Měnil jsem slovům rub a líc…
Ach, nepřeberná pokušení.

Nezapálím Ti tucet svic.
Člověk se, Pane, těžko mění.
Vím, že Ti dlužím mnohem víc
za nepřeberná pokušení.