Léta tučná a hubená

(Hynek Koloničný / Michal Horáček)

Čemu jsem propadl? Zejména
tramínu z láhve i krabice,
špeku a přírodní lyrice.
Lyrika není moc placená,
psát ale můžu jít do sena.
Píchá to do zad i do stehen…
Nevzdychám, nekňourám, říkám jen:
Jsou léta tučná, jsou hubená.

Drzá jak Barbína na Kena,
sojka mě špičkuje z pšenice:
Prý jako socka jsem stálice.
Chuděra. Senilní, zmatená.
Byl jsem ten, kdo něco znamená –
nadějný básník a idol žen!
Vzpomínky chroupám jak paralen.
Jsou léta tučná i hubená.

Ptám se, zda alespoň Božena
najde mě ve světle Měsíce.
Bývala, pokud vím, velice
špekatá! Milá a splašená;
neměla špičatá kolena…
“Ty snad jsi,” řekla mi, “špatnej sen.
Ale co… v životě plným změn
jsou léta tučná i hubená.”

Nebudu taková hyena,
abych jí neřekl: “Dobrej den,
napij se. Sednem si na kámen.
Jsou léta tučná i hubená.”