Druhé slunce světa

(Vladimír Nejedlý / Michal Horáček)

Ten klikyhák, co z dálky blýská,
je pohyb naklepané kosy.
I chvatný podpis, kterým kdosi
teď potvrzuje ortel. Zblízka
má nejspíš výraz dobrotiska,
já ale říkám: Je to sketa!
Vždyť zbavuje nás vůní léta,
a mně se po tvé vůni stýská.

Stín se zobanem ptakopyska
si od řek další stíny nosí.
Ta louka, kudy šli jsme bosí,
má odevzdanost letoviska,
kde z hrnců jenom email prýská
a tlustý pavouk sítě splétá
a pokojská už nezametá.
Jak mně se po tvém slově stýská!

Modř oblohy je náhle nízká
a v sadech zaváhaly vosy.
Snad něco na nás vzpomnělo si
a teď to z břehu na břeh píská
jak psovod na zaběhlá psiska.
Čas v kouři mokrých ohňů vzlétá
a uplatňuje právo veta.
a mně se po tvém teple stýská.

Jak v mojí láhvi zlátne whiska,
tak bledne tvoje silueta.
I láska, druhé slunce světa.
A po té se mi strašně stýská.