Pražské jezulátko

(Josef Fojta / Michal Horáček)

Zas děti běží do školy
a zmatek prázdnin střídá řád.
I já mám svoje úkoly,
a přitom bych si chtělo hrát.
A radovat se z čokolád
a vůbec nejvíc, milá matko,
v tvé náruči se pochovat.
Já, malé Pražské Jezulátko.

Jdou ale lidé o holi
a ti, co mají žal a hlad
a spoustu myší na poli…
Kdo ještě umí vážně brát
ty stesky? Dítě akorát.
Ty, jejich věčná advokátko,
jsi naučila naslouchat
své malé Pražské Jezulátko.

Tak slýchám lidi z údolí,
i z hor a pouští nebo blat,
a Čechy, Dány, Mongoly…
vždyť chodí za mnou odevšad.
A tři sta pětašedesát
dní v roce kleká na klekátko
ten, koho nikdo nechce znát.
Jen malé Pražské Jezulátko.

Svět směje se a bude smát,
že hořko mění v hořkosladko
můj infantilní majestát.
Nu, jsem jen dítě. Jezulátko.