Spát ve dne, zpívat po nocích

(Ondřej Ruml / Michal Horáček)

Kaluže vyschly. Prapor splih.
Dlouho se čeká na tramvaje.
Na lince Braník–Lysolaje
řidiči asi dřímou v nich.
Neskřípou vozy… Skřípe smích
ochmelky, který nechce vstát.
Řekl mi: „ Chce to – kurvadrát! –
spát ve dne, zpívat po nocích.“

Lepí se k sobě stránky knih,
zatímco asfalt silnic taje
prudce jak cukr v šálku čaje.
Černý čas brýlí na očích,
zelený jezer, rudý břich!
V žáru se křiví Křivoklát…
Co si s tím počít? Nevím. Snad
spát ve dne, zpívat po nocích.

Vlasy mi přes den lepí klih,
noc ale snadno rozcuchá je.
Dozvíme se, že okraj háje
dobyly žáby na myších?
Kde stojí psáno, že je hřích
na stvoly trávy zkoušet hrát,
nebo si ve tmě zapískat?
Spát ve dne, zpívat po nocích!

Co vlastně získal ten, kdo stih
brainstorming v kanclu například?
Třeba já… Přitom bych tak rád
spal přes den, zpíval po nocích.