Individualita

(Petr Hapka / Michal Horáček)

Láhve jsou prázdný, kupé je plný.
„Jen zklidni hormón, nedělej vlny,“
říká ta vedle, ta v šatech s květy,
pod nimiž hraje na kastaněty.
Ještě že v očích mám dobrou šťopku.
Ona však dodá: „Jseš dobrej, Bobku…
Škoda jen, že nejsi ta
Individualita.“

Povídám: „Já vás úplně chápu.
Mužských je spousta, málo je chlapů.
Kde kdo to zkouší. Většinou marně.
Poznám to ráno na umývárně.
Nadto vím z knihy Septuaginta
jak moc tu schází pověstná flinta…
Kdo ji vyndá ze žita?
Individualita!“

Jenže tak těžko vstává se z kleku
s průměrným platem, ve středním věku.
V tomhle jsem došel k naprosté shodě
s nějakým borcem v půjčovně loděk.

Řekl mi jednou, podruhé, posté:
„Výkonnost klesá, únava roste.
Nejsem, s kým se počítá –
Individualita!“

A přesto pořád dělám, co mohu.
Jsem jak ten anděl v barokním slohu.
Anděl, co tančí, znaven a zkřehlý,
uprostřed jiných na špičce jehly.
Jako Vy, madam, zoufale čeká,
že příjde někdo svěží jak řeka…
Jako řeka rozlitá:
Individualita.