Můj Bože, to je krásný den

(Petr Hapka / Michal Horáček)

On: Déšť, notně zkormoucený brach,
byl dvacet hodin na spadnutí.
Už padá. Jako sebevrah
do temné rokle, plné suti.
Jsme sami, na kost promoknutí.
Ona: To já jsem řekla: „Pojďme ven…“
On: Bylo to skvělé rozhodnutí!
Můj Bože, to je krásný den.

Ona: A kdo to po mém srdci sáh‘?
On: Déšť? Ten se vždycky všude vnutí…
Anebo strach? Tvůj dávný strach?
Ona: Spíš anděl vzal mě do perutí.
A teď mě hezky balamutí,
můj andělíček, Engelchen…
V tom čase k nezapomenutí.
Můj Bože, to je krásný den!

On: Snad celý svět je na špalkách.
Ona: Jo, rez je při veliké chuti!
On: Můj neklid ale někam plách‘
jak kapky odhozené rtuti.
Jen jedno tvoje vydechnutí –
a já byl náhle vyléčen.
Ona: Tu medicínu daruju ti…
Můj Bože, to je krásný den.

On: A z vlků jsou dnes malamuti.
Ona: A z noční můry prostý sen.
On: A na ten sen je spolehnutí…
Oba Můj Bože, to je krásný den.