Kocour se schoulil na tvůj klín

(Petr Hapka / Michal Horáček)

Kocour se schoulil na tvůj klín.
U nohou spí ti dalmatin
v pozici lvů, co zdobí banku.
I sama noc má na kahánku,
jen ty se ještě bráníš spánku
a síle těžkých vín.

Jak dlouho to však vydržíš ?
Už na kostele zlátne kříž…
Ne, ani jeho svatá záře
nenajde důlek do polštáře,
natož pak obrys mužské tváře.
A ty to dobře víš.

Má krásko s přetěžkými víčky,
snad je tvůj rytíř na cestách.
Snad si tvou krajkou od spodničky
stírá prach.

Až přes řeku a do strání
se rozléhá tvé volání.
I Jonáš ve velrybím břiše
by tvoje slova musel slyšet.
Vždyť voláš tišeji, než tiše…
Kdo se ti ubrání ?

Vidíš však, nebo nevidíš,
jak na kostele zlátne kříž ?
Ani ta jeho svatá záře
nenajde důlek do polštáře.
Natož pak obrys mužské tváře…
A den je blíž a blíž.

Má krásko s přetěžkými víčky,
kývou se, kývou misky vah.
Na jedné krajka od spodničky.
Na druhé víří prach.

I ve zvířeném prachu cest
vidím tě lampu k oknu nést.
Tvá silueta ale bledne,
kdo pohlédne, už nedohlédne…
Snad ještě můra k lampě sedne –
Já však znám tu lest.

Ach, krásko s přetěžkými víčky,
i když má víčka tíží prach,
tak po tvé krajce od spodničky
teď bych už nerad sáh?