Villonská balada Francoisi Villonovi

Schytal jsem, Mistře, rány pěstí.
Usínal blízko mrákotám,
někdy i v keřích na předměstí.
Zřídka tam zavál parfém dam.
Víc než to. Byl tam, přísahám,
puch, před nímž není úniku.
Smál jsem se tomu – díky vám.
Jsem za to vděčný, básníku.

Vzdal jsem se štěstí pro neštěstí,
propadal svůdným chimérám,
hledal jsem cestu, našel scestí…
Ale už dávno neskuhrám.
Lásku a hazard v srdci mám –
nic nechci dělat ze zvyku.
To jste mi nabíd. To si dám.
Jsem za to vděčný, básníku.

Hráči je nejlíp na rozcestí.
Když jsem se ohlíd, byl jste tam.
Cesty jsou nové ratolesti
stromu, jenž roste Bůh ví kam…
Bůh to ví. Já se věčně ptám.
Čím bych byl bez otazníků?
Vy jste mě učil všem těm hrám…
Jsem za to vděčný, básníku.

Pošeptal jste mi tolik zvěstí…
Jedna má sílu výkřiku:
Nic nelze poznat bez bolesti!
Za to jsem vděčný, básníku.