Kejklíři

(Lucia Šoralová / Michal Horáček)

Přes hory Apríl na své káře
pašuje do Čech píšťaly.
Zrcátka. Šminky. Svatozáře,
které mu svatí prodali.
Slíbil jim, šašek troufalý,
poskládat duhu do vějíře.
Zatím se mraky přihnaly…
Kdo a kdy vyzrál na kejklíře?

Jak ten bůh Janus dvojí tváře,
v kapsách, jež myši prožraly,
v bezedné tašce od taškáře,
duben si nosí naschvály.
Blázna jen blázni pochválí,
přesto je zjevně v dobré míře –
skáče jak Šemík ze skály…
Kdo a kdy vyzrál na kejklíře?

Chtěli jste slunce do polštáře,
který jste v okně větrali?
Jak snadno věří slovům snáře
ti, co jsou dlouho zoufalí…
Ptáci jen zkusmo zpívali;
pak se šli dospat do vikýře.
Já schovám uši do šály.
Kdo a kdy vyzrál na kejklíře?

Duben má rád jen Italy.
Na nás je pes. A to je zvíře…
snad byste se ho neptali
kdo a kdy vyzrál na kejklíře!