Milovaná II

(Lucia Šoralová / Michal Horáček)

A přišla noc, a byla vraná.
Noc, která volá na výslech…
Když vítr po mně deštěm šleh,
já šla jsem, celá sešlehaná,
svět samý osten, samá hrana…
A přesto mě to nezkruší!
Jak nemluvňátko v loktuši
mám pocit, že jsem milovaná.

Má blůza dvakrát přešívaná,
mé mokasíny značky Spěch…
A krásky na všech billboardech
si o mně říkaj: „To je nána!“
No, já si myslím: Krindapána,
snad nemám perly do uší,
mně ale nic tak nesluší,
jak pocit, že jsem milovaná.

I z farní kaple svatá Anna
mi vážně řekla: „Všeho nech,
chtěj novou fotku v dokladech.
Je pryč tvůj kukuč partyzána!
I nekonečná karavana
tvých stesků mizí v ovzduší…“
Jak snadno srdce rozbuší
jen pocit: že jsem milovaná.

Chci jít a třískat do piána
a křičet: Já už nejsem z těch,
jimž bledá bída krátí dech.
Mám pocit, že jsem milovaná.