Nanebevzetí

(Lucia Šoralová / Michal Horáček)

Jde cesta svahem plným květů,
a pak se stáčí za kostel.
V tom tichu, které panuje tu,
se leknu hromu. Bože, zněl
jak salva ze vzdálených děl.
Muž s pletí barvy perleti
mi říká: „Já jsem Gabriel.
Dnes je den Nanebevzetí.“

Neviditelné smítko smetu
si z lemu sukně. Co by chtěl?
Jen blázen může věřit létu
a tomu, který zavoněl
tak divoce jak planý chmel.
Jak přiletěl, zas odletí…
Svět křižuje dost bludných střel.
I o dni Nanebevzetí.

A pak mi řek, že neodkvetu,
dnes ještě ne… a vzduch se chvěl;
jak lůžko v polním lazaretu
mě chladil blín a jitrocel.
Pták, který blízko hnízdo měl,
se vylekal a vzápětí
se ke kostelu rozletěl:
hlásat den Nanebevzetí.

A celý svah se rozhořel,
i podruhé, i potřetí.
Jen měsíc, ten to sčítat směl
o svátku Nanebevzetí.