Když tudy vezli Gagarina

(Petr Hapka / Michal Horáček)

Když tudy vezli Gagarina,
celému městu řekli: „Stůj!“
Jenže ty‘s vyšla právě z kina
a Gagarin řek “Bože můj!
Viděl jsem to, co kosmem točí,
že však lze tohle uvidět…“
Jo, tehdy modrá ve tvých očích
poprvé udivila svět.

I já jsem podleh v onu dobu
těm nevídaným paprskům.
Jako kůň k rytířovu hrobu
vracíval jsem se před tvůj dům…
Dnes už mě nic tak neochočí,
tehdy však měl jsem patnáct let
a modrá barva ve tvých očích
mi zabarvila celý svět.

Jen ráno ustoupily stíny,
já vystupoval z úkrytu.
Já – a pak asi tisíc jiných
nuzáků v cárech úsvitu.
Jak stromy, které po úbočí
se táhnou slunci uklánět
prahli jsme po té modré v očích.
Po té, co zahřívala svět.

Akvamaríno všech mých lásek,
mé první štěstí v neštěstí,
jsem ten, kdo k stáru přiznává se
k té tajné dětské neřesti.
Jsi pryč, jak vozy s kolotoči…
Kéž bych ti moh tak povědět,
že božsky modrá ve tvých očích
ještě teď zbarvuje můj svět.