Výtah

(Lenka Nová / Michal Horáček)

Metr krát metr dvacet pět.
Pach zašlápnutých cigaret.
Klec bez oken i bez špehýrky,
kde všechno chrastí jako sirky.
Tam odsoudil mě svět
na třicet vteřin každý den.
Všech práv a vzduchu pozbaven
v té cele jménem Výtah, Výtah, Výtah…
chci vždy jen jedno – zase ven.

Dnes ale nejsem v úzkých sám.
To tuplem nevím, kudy kam;
je tady se mnou ještě žena.
Tak drobná a tak rozsvícená
jak v blátě drahokam.
A voní. Tajuplněji,
než cesta noční alejí.
A jindy líný Výtah, Výtah, Výtah
teď stoupá stále rychleji.

Snad bych ji stihl oslovit.
Jen kdybych na to našel klid !
Proč vteřiny se neustrnou ?
Je chvíle mezi psem a srnou…
já si však zvykl snít.
A zbraň všech hráčů na tahu,
prachobyčejnou odvahu,
tu asi odvez Výtah, Výtah, Výtah
na dobro z mého dosahu.

Jen slovo, třeba nesmělé,
jak při zpovědi v kostele,
a něco by se možná stalo.
Už by se mi však nezazdálo,
že měla hvězdu na čele.
Tu hvězdu připnu na svůj sen.
A teprv zítra, samoten
v té cele jménem Výtah, Výtah, Výtah,
snad tiše řeknu: „Dobrý den“.