Poprchává

Je podvečer a voní káva
a z květinářství paní Emy
i unavené chryzantémy.
Lesk zlata v uších už se dává
na línou cestu jako láva
a šifón nebe bez mráčku
má platinovou visačku…
Jen v mojí hlavě poprchává.

Je porouchaná, ta má hlava?
Co kupí se v ní za problémy?
Má je snad někdo? Nezdá se mi.
Vždyť kdekdo vstoje polehává
jak odevzdaná letní tráva.
I rybář s mřenkou na háčku
se ušklíb. Řek mi „Panáčku,
proč ve tvý hlavě poprchává?“

Snad proto, že jen zašlá sláva –
ta vorvaňova kostra v zemi,
kde všechno velké dělí třemi –
vždy potěšení vyvolává.
Jo, žádná zpráva – dobrá zpráva,
jen taková jde na dračku.
Čas znamení? Ne, odznáčků…
Tak v mojí hlavě poprchává.

Jsem blázen? Možná. Těm se stává,
že nestoupnou si na značku.
Mám pro ten případ vytáčku:
v mé hlavě zrovna poprchává.