Zimomřivá

Když nespím dobře, mívám k ránu
sen, který se mi léta vrací:
Jsem dítě, ležím v povijanu
a nade mnou tři Eskymáci.
Dva mají bulvy jako ptáci
a třetí ke mně bradou kývá:
„Má slušnou termoregulaci.
Jen duše bude zimomřivá.“

Mám podat stížnost na šikanu
a na zlovolnou demonstraci
sil v podobě těch divných pánů?
Ne, nejsem ten, kdo snadno ztrácí
čas, který může dát své práci.
Už vidím, že se rozednívá…
Jdu k oknu, zjistit situaci:
No, dnes je Praha zimomřivá.

Pak žvýkám plátky baklažánu –
jíst hltavě se nevyplácí –
a probírám se kupou plánů,
jež schoval jsem si pod matraci.
Jsou zloději, jsou paparazzi
a… darmo mluvit. Co mi zbývá,
než dodržovat konspiraci?
A ta je rodem zimomřivá.

Hned rozjedu svou dizertaci!
Až najdu antidepresiva.
Vždyť oblaka jak funebráci
dnes táhnou nebem, zimomřivá.