Pátek podvečer

(Jarda Svoboda / Michal Horáček)

Konečně můžu svléknout
železnou košili.
A přiznat, že mé rány
se nezajizvily.
Odkládám ztuhlý úsměv.
Leskne se jako kvér…
Své kočce řeknu: „Kočko,
je pátek podvečer.“
Je pátek, pátek, pátek
a hlavně podvečer.

Mé boty značky „Švihák“
šly se mnou krok co krok.
Jediné v městě znají
mých dvacet kuřích ok.
Těch dvacet rudých očí
a hvězdy, vyšlé z děr,
teď na mne mlčky civí…
Je pátek podvečer.
Je pátek, pátek, pátek
a hlavně podvečer.

Mocné je zaklínadlo,
mocnější rituál:
už ze mne všechno spadlo
a přesto padá dál.
Rok jako voda sítem
teče a proteče.
Ať tedy aspoň trvá
páteční podvečer.
Je pátek, pátek, pátek
a nastal podvečer.