12.11.2009
Jazykový alchymista a mág slovních obratů Michal Horáček vyslal koncem října do světa na zkušenou svého osobního životního průvodce. Kudykam s nálepkou moderního Všezvěda putuje Státní operou po kostrbaté stezce – chvíli ve světle vřelých přívlastků, chvíli zas ve stínu hanlivých přirovnání. A co nám k jeho výšlapu řekl jeho duchovní otec, Michal Horáček?
S jedním z nejvyhledávanějších českých textařů jsme si v jedné příjemné karlínské pizzerii popovídali nejen o jeho splněném snu, ale i dalších životních metách. Otázek padlo hodně a odpovědí ještě o poznání víc…
Jak se máte?
Mám se skvěle, úplně senzačně.
Pojďme k vašemu lyrikálu Kudykam – je to především hra o zásadních životních otázkách, kudy a kam, to už jste mnohokrát řekl. Kdy jste si je ale poprvé položil vy?
Já se tak ptám dnes a denně. Kudykam vlastně není hra, je to taková féerie, a současně i dlouhý písňový text… Tříhodinová píseň, ve které se však občas nezpívá a občas tam ani nehraje hudba. Je to stav mysli jednoho mladého muže. A já jsem si pod tím Martinem s dovolením představoval sám sebe. Vcítil jsem se do něj, ačkoli v reálném životě by nás dělila celá generace. Ale tyhle otázky jsou v každé době stejné.
Jedním z důvodů pro uvedení Kudykama bylo to, že chcete vidět reakci posluchačů na své texty. To se vám splnilo. Jaké byly vaše pocity – když jste při premiéře seděl v lóži, a přišel vtip, lidi se zasmáli, jindy byl sál prosycen napětím…
Premiéra je strašně zvláštní záležitost. Z hlediska divadelního organismu je vždycky špatná. Všichni cítí obrovskou zodpovědnost a není pravda, že ti ostřílení se toho vystříhají. Navíc to premiérové publikum je zvláštní. Jsou to většinou pozvaní lidé, zástupci partnerských organizací, příbuzní herců, hodně lidí od novin – a já jsem trval na tom, aby pozvali úplně všechny. Takže ty diváky je těžké brát úplně vážně. Když potom vstali a vestoje tleskali, samozřejmě mě to těšilo, ale protože jsem dospělý člověk, opatrně jsem si říkal, že na jiných reprízách to může být jinak. A kdo ví, jestli k nim dojde. To je strašně důležité, protože na premiéru přišlo přes tisíc diváků. Kdyby každý z nich měl jenom deset známých, tak je to najednou deset tisíc lidí, kterým někdo něco řekne – a když jim řekne, že to za to nestojí a že tam sotva vydržel, je to nepříjemné. Jestliže naopak řekne: Jó, mně se to zdálo fajn, bylo to pro mě inspirativní, doporučuju ti to, je to samozřejmě úžasně dobré. Tomuhle se žádná reklama v televizi a v novinách nevyrovná, té osobní zkušenost. Ale je v tom i ohromný hazard. Takže premiéra je především nervózní křečovitá záležitost. Samozřejmě je hezké, když diváci tleskají vestoje. Ale je to jenom taková startovací čára a člověk se ptá: Budou-li nějaké reprízy a přijdou-li lidé, jak se budou chovat. Budou reagovat, budou tleskat a dokonce si stoupnou? Protože to je úchvatný pocit, to přiznávám.
Hodně zajímavé byly reakce po premiéře…
Jedni říkali, že je to krásná věc, jiní že je to propadák dvacetiletí. Ale mě to těšilo. Byl jsem rád, že tam nebyl nikdo, kdo by řekl… no, tu a tam, něco snad. Říkali buď že jsem kýčař, idiot a darebák nebo že jsem velký umělec, který je pozval do jiného světa. Nic mezi tím. A jestli má umělecké dílo něco dělat, tak právě tohle. Tu velkou polarizaci názorů. A jestliže ti, kteří prorokovali, že tam nikdo nebude chodit a že je to propadák, zjistili, že za prvních sedm dní jsme odehráli třináct představení a téměř vždycky ti lidé vstali a tleskali, tak jsem rád, že ta moje naděje byla naplněna a že se denně plní. Je to krásné. Divadlo je něco okouzlujícího, když se to daří.
Takže krátit se nebude?
Mluvil jsem o tom s lidmi, které mám rád a kteří jsou tvůrci na divadle. Zejména s člověkem, kterého si nesmírně vážím, a to je Zdeněk Svěrák. Ten mi odpověděl: „Vy jste tam něco říkal, že byste to měl zkrátit a já vám povídám – nesmíte z toho vyndat ani verš! To není váš problém. Vy něco lidem dáváte, a oni ať to vezmou nebo ne. Já jsem to nejen vydržel, já jsem se těšil na každý rým…“ On je vždycky takový hodný, umí hezky pochválit. A dál říkal: Víte, já jsem u každé linky vždycky přemýšlel, jak bych ji dodělal, jaký tam asi budete mít rým. Někdy jsem to uhodl, ale velkou většinou ne… A to byla pro mě velká pochvala. Protože když mi poví člověk, který žije s verši a rýmy po desetiletí a hodně toho dokázal, že ta slova nejsou čekaná, atakují ustálené významy a něco objevují, to pro mě byla největší pochvala toho večera. Od Zdeňka Svěráka, od tvůrce. A to samé mi říkal Milan Steindler, Bolek Polívka, který také trval na tom, aby se vůbec nic neměnilo. Takže zatím nevím.
V Kudykamovi se vám podařilo skvěle prolnout filozofickou rovinu s rovinou humornou. Zaujala mě scéna s opraváři. Jak jste na ni přišel?
To bylo najednou, na jevišti. Zrovna jsme řešili jeden problém, když nás v tom tvůrčím „krásnu“ někdo nečekaně vyrušil, což se stává poměrně často. Řekli jsme si, co nás celý život ruší, když tvoříme? Buď k nám vtrhne nějaká osoba s luxem, nebo vetřelec, který jde zkontrolovat pojistky… A všechno zničí, takže je z toho pak člověk akorát tak zoufalý… A přesně to jsem tam chtěl mít.
Cédéčko Kudykam se hned první týden po uvedení na trh vyšvihlo na první příčku prodejnosti. Podobně úspěšný byl i jiný váš projekt Ohrožený druh. To se jen tak někomu nepodaří…
Cítím to tak, že mám nějaké publikum, které na tu desku čeká. Je na ni naladěné a kupuje si ji, což je spíš důsledek mé práce za předchozích pětadvacet let. Ta mi u těchto lidí zajišťuje určitou autoritu, reputaci, důvěru, kterou ve mně mají. Ale nedá se to přeceňovat, z těch „zásluh“ nejde žít dlouho. Kdybych nedodával něco nového, aby si mohli znovu říct: „Ano, nezklamali jsme se.“ To je důležité. Důvěra se musí obnovovat… Ale těší mě, že někteří si to koupí „jen tak“, protože mají předchozí věci.
V průběhu nahrávání desky nebo natáčení filmu přicházejí tvůrčí krize a u takhle objemného materiálu jste se něčemu podobnému asi nemohl vyhnout…
Práce na Kudykamovi, ostatně jako každá práce, kterou dělám, není nic jiného než permanentní krize. Je to neustálá bolest, neustálé vyhazování a neustálé zoufalství a nejistota, co s tím dál. A nekončí to, dokud to člověk nedá do knihy. Ale kdybych Kudykama odevzdával o rok později, jsem si jistý, že by byl zase docela jiný. Dalo by se na něm ještě pracovat – báseň se nedá dokončit, báseň se dá jenom opustit. Takže bych na Kudykamovi mohl dělat ještě dalších dvacet let. Zkoušeli jsme od konce června do 8. srpna, kdy to bylo jakoby hotové. Pak jsme měli asi šest neděl na přemýšlení. Já jsem byl někde v Africe a tam mě napadlo, že bych mohl ještě udělat jednu villonskou baladu… Jenže to znamenalo včlenit ji na správné místo, které jsem znal, ale i to, že se ji účinkující musí naučit a choreograf musí zapracovat. Strašně důležité bylo, aby Martin prošel takovým „inicializačním rituálem“ a i když bylo těžké do děje tenhle obřad umístit, vklínil jsem ho tam. Pojednává o tom, že: Ten, kdo zbloudí, najde cestu…
Trochu odbočím – byl jste na Cohenově nedávném koncertu u nás? Přesně před rokem jste se mi zmínil, že jeho premiérové vystoupení v České republice bylo vaším asi nejkrásnějším koncertním zážitkem.
Nebyl jsem tam, nastavovanou kaši nemám rád. Ten svůj sen, že jednou uvidím Leonarda Cohena živě v českých zemích, jsem si splnil a to mi úplně stačí. Vím, že bych ho mohl vidět třeba desetkrát, ale chci si ponechat tu jedinečnost.
Kudykamem jste dosáhl obrovské mety, splnil jste si svůj sen a asi bude těžké najít novou motivaci a vytyčit si další cíle. Nebo už máte v hlavě něco dalšího?
Ano, jsou to villonské balady, což je nejobtížnější žánr, který v poezii existuje. A právě proto, že je to tak obtížné, mě to vzrušuje. Chtěl bych napsat celou knížku, tak jako Vítězslav Nezval napsal před mnoha desítkami let, tenkrát pod pseudonymem Robert David, protože tu vládl takzvaný formalismus a ta forma se nenosila. Takže je to pětasedmdesát let a od té doby u nás nikdo villonské balady nedělá…
Zní to jako běh na dlouhou trať…
Asi to bude trvat několik let. Zatím jich mám devatenáct, ale nevím, jestli je tam pak zařadím všechny. Navíc jsem pobídl lidi, aby je zhudebnili a dnes už mám čtyři sta zhudebnění. Je úžasné potkávat se s novými kolegy, se kterými bych se nikdy nesešel, kdybych nedal tuhle výzvu na web. Jsou to třeba lidi z malých měst a baví je to. A mě baví, že je to baví. Myslím si, že z toho určitě udělám příští album. Ale kdy bude, to nevím.
Iva Marešová, t-music.cz
« ZPĚT