Budoucnost ve verších

V Michal Horáček: Co by mělo být špatného na SuperStar? Snad už jen notorickým kverulantům může vadit, že mladí lidé soutěží ve zpěvu.

Lidé ho znají jako brilantního textaře, z jehož pera vzešla spousta hitů, a taky jako zakladatele první soukromé sázkové kanceláře v Česku. Na konci loňského roku Michal Horáček svůj podíl v sázkovém impériu Fortuna prodal a stal se nepodnikajícím podnikatelem. A vystřídal Ondřeje Hejmu na postu předsedy poroty ostře sledované soutěže Česko hledá SuperStar.

Prodal jste sázkovou kancelář, čímž jste si podle vlastních slov „koupil svobodu“, a vzápětí jste se dal do služeb televizní soutěže. Nezbavil jste se tím části té nově nabyté svobody?

Vůbec ne. Svůj podíl na soutěži považuji za čirou zábavu. Kdybych neseděl v porotě, určitě bych se na SuperStar díval doma v televizi. Sledoval jsem i její první ročník a ohromně mě to bavilo, takže jediný rozdíl vidím v tom, že letos jsem přímým účastníkem dění.

Co vás na té soutěži baví?

Považuji za výjimečné, že televizní stanice, která byla a je spojována s programy plnými násilí a vulgarity, poskytla prostor pořadu, kde jde o něco opravdu pěkného. Snad už jen notorickým kverulantům může vadit, že mladí lidé soutěží ve zpěvu.

Sledoval jste i zahraniční verze SuperStar, třeba anglický originál Pop Idol?

Viděl jsem pouze světové finále, World Idol, které vyhrál Kurt Nilsen. Toho velmi uznávám. Je důkazem, že zpěvák nemusí být v první řadě líbivý krasavec, ale osobnost. Z Kurta Nilsena doslova tryská muzikálnost a osobitost.

Jak na vás působí fakt, že v prvním i druhém ročníku SuperStar se do finále probojovali soutěžící „s jinou barvou pleti“?

Považuji to za úžasné. Nejen kvůli etnické pestrosti soutěže, ale i proto, že lidé, kteří mají třeba zkušenost, že kvůli barvě pleti si od nich ostatní v tramvaji odsedávají, sebrali odvahu a požádali své spoluobčany o důvěru. A dokonce o důvěru, která je vyjádřená i penězi – vždyť hlasování přece něco stojí! A tu důvěru dostali. Je to velmi povzbuzující pro všechny Romy a vůbec pro všechny, kteří se nějak liší od většinového etnika. Je to skvělý emancipační impuls a já mám radost, že mladá a nejmladší generace už se vymaňuje z tíživého historického dědictví svých rodičů. Že se její příslušníci docela obyčejně a spontánně chovají jako Evropané. Pro mě je tenhle prvek jeden z nejdůležitějších aspektů SuperStar.

Jaké jsou další?

Třeba to, že jde o čistou, naprosto průhlednou soutěž. Na všechno je prostě vidět – na rozdíl třeba od trapné volby prezidenta republiky, která probíhala a byla rozhodnuta za zavřenými dveřmi komunistického poslaneckého klubu. A pak nemůžu pominout ani ten čistě hudební aspekt: copak nebylo už dávno na čase, aby nová krev nahradila nebo se aspoň pokusila nahradit tu starou, která hájí své pozice v zákopech táhnoucích se přes elektronická média? Soutěž tedy z mého pohledu přináší samé důležité věci. A doufám, že nejen z mého pohledu.

Stanovujete si ? jako bývalý hráč ? aspoň v duchu kurzy na postup jednotlivých soutěžících?

Jsem-li součástí něčeho, nemohu na to sázet. To bych byl v situaci rozhodčího, který by sázel na výsledek fotbalového utkání, které píská. SuperStar není fotbal, je to rovná věc. A za druhé: na vítěze si můžete vsadit stejně jenom za pár korun. Aby to pro mě bylo zajímavé z hráčského hlediska, musel bych mít možnost vsadit si řekněme za milion. I kdybych si tedy vsadil a vyhrál dvě tisícovky, nebylo by to pro mě vzrušující. Tahle soutěž je vzrušující z jiných důvodů: senzačním zážitkem je vidět živě zápas jejích účastníků.

Zanechal jste podnikání. Čemu se dnes věnujete?

Mám rozpracovaných nebo rozmyšlených několik projektů. Hlavním z nich je divadelní hra ve verších. Jako nápad se mi to ohromně líbí a i Petr Hapka je tím nadšen. Vždyť divadelní hry se tímto způsobem už nějakých sto let nepíší ? samozřejmě až na výjimky, jko byla Nezvalova Manon Lescaut. Vtip je v tom, že musíte kvůli jedné hře napsat stovky veršů. Prostě jsem si sedl a řekl si, že napíšu stovky veršů jen tak, protože si to můžu jako tvůrce dovolit. Je to má sázka na to, že budou přicházet další nápady a vzniknou další verše. Hru bude doprovázet dvanáct písniček. Samozřejmě půjde o herecky extrémně náročný projekt. I pro profesionální herce je mluvení ve verších výrazně složitější než neveršovaná mluva, a aby k tomu ještě navíc zpívali… Nejsem si jistý, jestli se v naší malé zemi vůbec najde těch osm lidí, které potřebujeme. Ale to všechno se bude řešit, až hru dokončím. Můj úkol je napsat ji co nejlíp a ostatní nechám na producentech a režisérovi. Tenhle projekt je opravdu velký, pracuji na něm deset hodin denně včetně sobot a nedělí.

V hráčském světě jsou na jedné straně bookmakeři a na straně druhé hráči. Kdy jste se přerodil z hráče v bookmakera?

V patnácti letech. Ale vlastně vždycky jsem byl v pozici bankéře, což ovšem neznamená, že jsem neviděl určité sázkové příležitosti, které jsem považoval za výhodné. V takových okamžicích jsem se samozřejmě stával hráčem. Jako bookmaker si můžete dopřát luxus dlouhého čekání na příležitost, kdežto hráč se musí trochu víc otáčet. Je sice pravda, že praví profesionální hráči také čekají na dobrou příležitost dlouho a sázejí hodně peněz jednou za čas, ale v jejich případě je dost těžké udržet disciplínu.

Udržet disciplínu… Je pravda, že jste s novými majiteli Fortuny uzavřel určitou dohodu, že budou pokračovat ve vašich charitativních projektech?

Dlouhou dobu jsem se skutečně věnoval charitativním projektům, tedy žádostem obrovského množství lidí o pomoc. Bylo to poměrně vyčerpávající, nejen časově, ale i psychicky. Je těžké se nořit do hrozných příběhů, ve kterých většinou hraje hlavní roli smůla. Noví majitelé Fortuny vědí, že starost o takové žádosti je práce bezmála na plný úvazek. Uvolil jsem se, že z došlých dopisů udělám výběr, který doporučím jejich zájmu. Do jaké míry jej vezmou v potaz a kolik peněz věnují na jednotlivé případy je ovšem jen na nich. Musím říct, že aspoň prozatím byli chápaví a moje doporučení akceptovali.

Na pohřbu si prý chcete nechat zahrát písničku Srdce jako kníže Rohan, ke které jste napsal text. Vaše životní filozofie se tedy zřejmě nezměnila ani po ukončení činnosti na poli sázek.

Řekl bych, že to ani nejde. Na to, abych měnil životní názor, jsem už dost starý.

Ovšem ve dvaačtyřiceti jste začal studoval klasickou filozofii na Institutu základů vzdělanosti Univerzity Karlovy. Chybělo vám formální vzdělání?

Člověk by se okradl, kdyby nevyužil možnost vzdělat se. Formální vzdělání je prostě nezbytné pro jakoukoli praxi. Filozofie není záležitostí „brýlatých chytráků“, není to něco nepotřebného, ale naopak to úplně nejpotřebnější pro život. Všechno ostatní jsou její subdisciplíny.

Svoji diplomovou práci s názvem Los a sázka jste umístil na web, aby se dala volně stahovat a šířit, což je dost neobvyklé. Chtěl jste ji původně vydat jako knížku?

Knížka takového zaměření by neměla šanci stát se bestsellerem a peníze, které bych na ní vydělal, by nebyly nijak závratné. Jako podnikatelský záměr to byl tedy nesmysl, ale jako tvůrčí záměr podle mého názoru ne. Mám pocit, že spousta lidí by si Los a sázku pravděpodobně nepřečetla, kdyby nebyla zadarmo. Takže vidím i limity své autorské reputace. Obávám se, že jsou značné.

Vraťme se k SuperStar. Je vám líto, že soutěžící zpravidla nevolí české písničky, když nemusejí?

Určitě to je na škodu. Dokonce všem říkám, aby zpívali česky, ale nemůžu jim nic přikazovat, nic podobného není ani v pravidlech. Jako českého textaře mě to mrzí, ale na druhou stranu si říkám, jestli to není hlavně vina českých tvůrců, že si soutěžící vybírají především anglo-americké skladby. Nabízejí naši skladatelé a textaři dostatečně atraktivní písničky? Ale jako jeden z těch tvůrců musím napřed zpytovat sám sebe, než začnu buzerovat ty ostatní.

Textoval jste i anglicky?

Nějaké texty v angličtině jsem napsal, dokonce celou desku pro Petru Janů a také několik věcí pro Michala Tučného. Tu a tam jsem si udělal anglický text „jen tak“, a protože jsem jeden čas četl a psal výhradně v angličtině, ani jsem nemohl jinak. Pohyboval jsem se v anglicky mluvícím prostředí dennodenně, a jakmile se jazykem hluboce zabýváte, začínají se vám v něm zdát i sny a přistupujete k němu přirozeně. V angličtině jsem napsal třeba i Dívám se, dívám. Tuhle písničku, kterou jsme vytvořili společně s Petrem Hapkou, totiž považuji za poměrně silnou. A doufali jsme, že bychom ji mohli nabídnou někde v cizině, někomu, kdo vládne velkým hlasem, jako například Andrea Bocelli. Bocellimu jsem ji poslal, ale netuším, jestli se k němu vůbec dostala… Petr Hapka nevládne silným hlasem a ani nijak zvlášť neintonuje, má jen ten svůj úžasný výraz. S jiným hlasem by se možná začala psát další kapitola příběhu té písně.

Jaký očekáváte ve finálovém klání SuperStar poměr cizích a českých písniček?

Řekl bych tak devět ku jedné. Na jedné straně je hezké, když písničce rozumíte, ale na druhé straně je z muzikologického hlediska naprosto evidentní, že čeština se ve srovnání s angličtinou výrazně hůř zpívá. Angličtina je jazyk pro rockový půdorys, koneckonců je to hudební styl, který vznikl v anglosaském prostředí a tam se od začátku vyvíjí současně s řečí. Italština je také úžasně zpěvná, zpívají se v ní opery, ale kupodivu není pro rock dobrá. Naopak šansonu, i když pochází z Francie, čeština nevadí. Šansonu totiž musíte rozumět, a to ne jen tak nějak, ale velmi dobře. Musíte všechna slova textu znát a musejí vám vonět. Text je v šansonu nejdůležitější, dokonce důležitější než hudba.

Na začátku druhé SuperStar jste v jednom rozhovoru zmínil, že jste svědkem mnoha silných příběhů, což s postupným zmenšováním počtu aktérů pravděpodobně už nebude možné?

Opravdu není. Celý příběh se teď odvíjí přímo před námi. Osobní rovina už byla dávno rozkryta novináři a fotografy. Nyní už to není o střípcích, které se zablesknou někde v mase lidí. Máme před sebou jen několik vyvolených, předtím jich byly stovky.

Zvládají finalisté obrovský zájem ze strany médií?

Jak kdo a jak kdy. Já ten tlak taky někdy nezvládám, a přitom jsem byl sám dlouhou dobu žurnalistou. Musím říct, že mám velmi dobrou přípravu pro podobné situace, ale stejně to někdy nestačí. Řeknete něco hloupého a je to… Člověk není robot.

Během loňského finále soutěže jste měl velký zájem o spolupráci s Anetou Langerovou. Děláte na něčem?

Aneta Langerová se potřebuje i vnitřně zbavit pocitu, že je výhradně produktem SuperStar, rychlokvaškou, která vyjela výtahem ke slávě. A podle mého názoru je to tak správně. Chce být sama sebou. S uměleckou poctivostí nahlédla, že je potřeba najít si svou kapelu, prožít si ježdění po koncertech a pomalu si udělat vlastní repertoár se svými generačními vrstevníky. A pak být nikoli produktem SuperStar, ale Anetou Langerovou. V tu chvíli ráda přijde a bude se podílet na mém projektu. Ovšem jako host a ne jako někdo, koho bych vytvářel a stavěl od začátku. Písničky pro ni mám hotové, je jich pět a jsou připraveny pro projekt, o kterém teď nechci mluvit. Já sám se taky snažím sledovat takový umělecky poctivý přístup: v poslední době například nespolupracuji pouze se zavedenými hudebníky a zpěváky, ale nejraději s takovými, které ještě nikdo nezná. Uznávám, že komerčně takový přístup asi nemá naději na úspěch, ale pro mě je to koníček. Já jen chci, aby mé písničky spatřily světlo světa.

Tomáš Tulinger, Mladý svět, květen 2005