Krátce po listopadovém převratu založil Michal Horáček sázkovou kancelář Fortuna. Během několika let z ní vybudoval velký podnik, který má zhruba sto padesát poboček a dosahuje mnohasetmiliónového ročního obratu. Ale bývalého novináře a textaře už kariéra byznysmena neláká. V létě 1994 podal přihlášku na Karlovu univerzitu. Složil zkoušky a stal se ve čtyřiceti dvou letech řádným studentem. Vysokoškolský index ho opravňuje k mnoha výhodám, například slevě jízdného v hromadné dopravě. Michal Horáček však jezdí na přednášky většinou autem. V dopravní zácpě si krátí čas čtením filozofických knih.
Stal se vzorným studentem. Přijímací zkoušky udělal nejlíp z šestiset uchazečů. Přesto, že se jako mladík učil nerad a škola ho nebavila. „Poprvé v životě jsem šprt,“ přiznává ve své kanceláři ve dvacátém patře výškové budovy v Praze – Malešicích. Na stěně visí Duhová deska, kterou dostal se skladatelem Petrem Hapkou za album V penziónu Svět. Jsou tu i jiná ocenění, například americká cena Excellence i Journalism z roku 1982. Krátce před polednem přináší sekretářka jakési papíry k podpisu. Michal Horáček však už nervózně pokukuje na hodinky – nejvyšší čas na cestu do školy. Za půl hodiny začíná na filozofické fakultě přednáška a seminář. Na téma Pravda a subjekt v české myšlenkové tradici přednáší profesor Hejdánek. Michal Horáček by nerad přišel pozdě.
„Poznávám nový svět“, tvrdí. Jako zkušený autor písňových textů si vypomáhá metaforou. „Každá činnost, které se věnujete, má své vnitřní zákonitosti“, říká. „Je to bezmála živá bytost. Má svůj slovník, své hodnoty. Snaží se vás ovládnout.“ Michal Horáček romanticky popisuje, jak se v jeho nitru utkává podnikatel se studentem. „Najednou zjišťuju, že nemusím používat jen osm set slov – jako daň z přidané hodnosty, plat nebo kontrakt. Objevuju, že čeština má také jiná, krásná slova,“ dodává mírně pateticky. Neznamená to, že na byznys zanevřel. Na podnik, který založil, je pyšný. Fortuna u nás oficiálně zavedla kursové sázení. Propadly mu statisíce lidí. Ve Fortuně lze získat, ale i prohrát velké částky peněz. Slovo hazard, které se někdy v souvislosti se sázením používá, však nemá Michal Horáček rád. „Hazard tkví ve zneužívání důvěřivosti lidí,“ tvrdí. „V kursovém sázení je morálka a etika – dokonce velmi vybroušená. Sázky byly odjakživa výsadou džentlmenů.“ Horáček dokáže mluvit o sázení celé hodiny. Používá vzletné metafory, je jakýmsi básníkem sázení. Někdy se zdá, že princip sázky tkví hluboko v jeho osobní filozofii. „Všechna naše rozhodnutí jsou vlastně sázky,“ říká. „Fortuna pouze stanovuje kursy.“
Horáčkovo fascinované zalíbení v sázkách má i své materiální pozadí. Díky sázení zbohatl – nejen jako majitel Fortuny, ale již před listopadovým převratem v roli neoficiálního sázkaře a bookmakera na dostizích. První velké peníze si vydělal zhruba ve dvaceti. Bylo to počátkem sedmdesátých let. „Myslel jsem, jaký jsem pašák. Choval jsem se nesnesitelně.“ říká. Své tehdejší okouzlení penězi přirovnává k dnešnímu chování některých svých kolegů podnikatelů. Na rozdíl od nich se již cítí být vůči omamné moci peněz imunní. Nechtěl by být „mizera s bavorákem, který předjíždí tramvaj zleva, parkuje na chodníku a jehož gorily odstrkují lidi“. Místo toho doufá, že ho podnikatelská zkušenost obohatí nejen finančně, ale i vnitřně. „Možná o tom jednou napíšu knihu. Nebo aspoň písňový text,“ říká.
Narodil se roku 1952 v Praze. Rodiče byli intelektuálové, tatínek uměl dvanáct jazyků. Horáčkovi bydleli v centru Prahy v Platnéřské ulici. Michal zůstal spolužákům i kamarádům v paměti jako sympatický lump. Vystudoval gymnázium, kde měl velké problémy s kázní. Neučil se špatně, ale pravidelně dostával dvojku či trojku z mravů.
Po maturitě začal studovat fakultu žurnalistiky. Bylo to v roce 1970, kdy v zemi začínala takzvaná normalizace. Michal Horáček podle svých slov jako jediný z ročníku nevstoupil do SSM. Spíše náhodou pronikl mezi dostihové sázkaře v Chuchli. Propadl tamní atmosféře, začal sázet. Fascinovalo ho že se najednou ocitl ve společnosti, kde se názory přesně kvantifikují penězi. Nelze je měnit v průběhu závodu – podle toho, který kůň zrovna vyhrává. V tehdejších politických poměrech to bylo svým způsobem symbolické. Možná proto dnes Michal Horáček popisuje svůj vstup mezi sázkaře bezmála je politické gesto: „Ukázalo se, že sázkaři jsou malinkým ostrůvkem kapitalismu uprostřed socialismu,“ říká. Nešetří superlativy: „Připadalo mi to jako ten nejmorálnější, nejčestnější a nejrovnější svět. Kůň buďto vyhrál, nebo nevyhrál – člověku, který na něj vsadil, pak nepomohli vlivní známí ani žádná legitimace.“ Skalní sázkaři tvořili v Chuchli velmi uzavřenou společnost. Navzájem se znali, sázeli mezi sebou. Mnozí přišli do Chuchle jako teenageři. Sázení změnilo jejich životní styl i způsob myšlení. Pro obyčejné lidi mělo chuchelské sázení aureolu něčeho velmi mystického a nezákonného – snad pod vlivem knih Dicka Francise. Michal Horáček popírá, že by sázkaři tvořili cosi jako mafii. „Šlo o normální lidi, kteří v Chuchli trávili víkendy. Nejezdili na chaty, neměli jiné zájmy. Byly nadšenci… jako třeba filatelisté,“ napadá Michala Horáčka srovnání.
Na rozdíl od filatelistů se však mezi sázkaři točily značné částky peněz. Dostihy přitahovaly nepoctivce (mezi bookmakery i žokeji), lidem kolem koní věnovali zvýšenou pozornost policisté. Zisky „profesionálů“, jako je Horáček, pocházely většinou od náhodných příchozích, kteří v Chuchli často přišli o všechno. Podle Michala Horáčka však tyto problémy nikdy nepřekročily meze jeho vysněného „férového světa“.
Spolužáci z fakulty žurnalistiky vzpomínají na Michala Horáčka v dobrém. Shodují se, že byl exotickým studentem té doby. Jako jeden z mála chodil v obleku: k jeho oblíbeným oděvům patřilo tmavomodré sako se zlatými knoflíky. Kamarády zval do bytu svých rodičů, kde měl vlastní pokoj vybavený barpultem. Byl jedním z prvních vlastníků barevné televize, už jako student si koupil auto, fiata sporťáka. Přítel fotograf mu vyhotovil neobvyklou momentku: znázorňovala Horáčka zasypaného papírovými penězi a s korunou vyrobenou z bankovek. Budoucí slavný textař (mimo jiné autor pozoruhodné písně „Štěstí je krásná věc… ale prachy si za ně nekoupíš“) považoval v necelých dvaceti za nejdůležitější věc na světe. Zároveň byl talentovaný, zkoušky mu obvykle nedělaly problémy.
Bylo jen otázkou času, kdy extravagantní student a sázkař narazí. Stalo se to v roce 1973. Michal Horáček se rozhodl, že odjede do Ameriky. V té době byly hranice už dlouhou dobu zavřené. Horáček si vyplnil žádost, ale protože nebyl členem SSM, odmítl mu ji jeden z funkcionářů na fakultě podepsat. Jak později řekl Michal Horáček v rozhovoru s Karlem Hvížďalou, vzal dědečkovo razítko entomologické společnosti, rozmáchle se přes mě podepsal a takto potvrzenou žádost odevzdal. Na otisku razítka prý šlo rozeznat obrázek velké včely, ale zpočátku si nikdo ničeho nevšiml. Úřady vystavily příslušné povolení a Horáček vycestoval. Byl v Americe přes dva měsíce. Po návratu ho hned na letišti policisté zatkli, dva dni vyslýchali a zavřeli do vyšetřovací vazby. Horáček v ní strávil šedesát dní. „Jsem rád, že jsem to prožil,“ říká. Do poslední chvíle nevěděl, jak dlouho ve vězení zůstane – jestli měsíc, nebo třeba tři roky. Dnes považuje své vězení za „nesmírně obohacující zkušenost. Rozumím tomu, co to znamená být zavřenej,“ říká. Z napomáhání k trestnému činu byla obviněna i Horáčkova matka. Před soudem stanuli společně. Oba dostali podmíněný trest.
Z fakulty žurnalistiky Michala Horáčka vyloučili. Začal se naplno věnovat sázení. Spíše formálně, kvůli úřadům, pracoval postupně jako plavčík, myč nádobí a skladník. Opatřil si potvrzení o takzvané změněné pracovní schopnosti a stal se „domácím dělníkem“ ve výrobním družstvu invalidů Meta. Většinu času mu však zabrali koně – studoval jejich rodokmeny, vytvořil si velký archív výsledků. Stal se znalcem.
Zároveň se naučil perfektně anglicky. Chodil si číst do knihovny na americké velvyslanectví, poslouchal rádio a desky. Učil se anglicky z textů písniček, které zpívali například Bob Dylan či Randy Newman.
S méně známým anglickým autorem detektivek napsal knížku o historii dostihů v Polsku, Maďarsku, Rusku a u nás. Psal jednoduchou angličtinou, kterou spisovatel převáděl do brilantního jazyka. „Hodně jsem se díky tomu naučil,“ říká. „Byl to vlastně korespondenční kurs – angličtiny i stylistiky.“ Knížka nakonec nevyšla. Nakladatelství, které na ni podepsalo smlouvu, zkrachovalo.
Vydělával sázením na koně poměrně dost peněz, ale chtěl se uplatnit i jako autor. Začal psát články o koních do anglických či amerických časopisů. Politice se tehdy nevěnoval, nestál o žádné další problémy. „Víc než politika mě zajímaly dějiny anglického plnokrevníka,“ říká. Byl kandidátem na invalidní důchod, takže mu úřady nedělaly problémy s výjezdy do zahraničí. Hodně cestoval, díky koním poznal spoustu lidí po celém světe. Mimo jiné objevil, že koncem minulého století působila v Rusku velká kolonie amerických žokejů a trenérů. Napsal o tom článek do amerických novin a dostal za něj prestižní novinářskou cenu.
Počátkem osmdesátých let vydal Michal Horáček knížku o dostizích v pražském nakladatelství Olympia: jmenovala se Království za koně. Dnes o ní mluví nepříliš uctivě jako o „kompilátu“. Čtenáři i kritici ji však přijali příznivě.
Kristova léta zastihla Michala Horáčka svým způsobem na vrcholu: byl bohatý, stal se expertem na dostihy. Zároveň však cítil, že ho kariéra sázkaře už neuspokojuje. Prožíval cosi jako krizi osobnosti: „Věděl jsem, že se sázením velmi slušně uživím. Ale co dál“?
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let začal Michal Horáček psát písňové texty. Od dětství ho fascinovali zpívající básníci, jako Dylan či Cohen. Píseň považuje za zvláštní, zcela osobitý útvar. „Psaná poezie mě niky příliš nezajímala,“ říká. „Básně někdy příliš šustí papírem. Hudba text umocňuje a dovádí ho k srdci. Chtěl jsem být písničkářem, ale bohužel nemám hudební sluch ani neumím hrát na žádný hudební nástroj,“ tvrdí lítostivě.
Pět let psal texty jen tak, sám pro sebe. Stále měl pocit, že to není ono. Až jednou večer začátkem ledna 1984 (možná to souviselo s nějakým novoročním předsevzetím) zazvonil u dveří skladatele Petra Hapky. Oba se nikdy předtím nesetkali. Hapka přesto pozval Horáčka dál a texty si přečetl. Za tři týdny vznikla první písnička. Z mnohaleté spolupráce se zrodila dvě alby: Potměšilý host a V penziónu Svět. Obě se vyznačovala téměř dokonalým spojením textů a hudby. V době kolovrátkové, bezduché pop-music osmdesátých let působila jako malý zázrak. Horáček později psal i pro jiné muzikanty, je autorem mnoha průměrných textů. Ale žádný z nich nedosahuje kvalit písní, které vzešly ze spolupráce s Hapkou. Některé se staly velkými hity: například píseň Levandulová či S cizí ženou v cizím pokoji, která existuje ve více interpretacích. Alba Potměšilý host a V penziónu Svět sklidila všechny možné ceny: od folkových až třeba po diskotékové. Třetí deska však už nevznikla – spolupráce jako by skončila v nejlepším. Michal Horáček to vysvětluje ztrátou motivace: většího úspěchu už prakticky nebylo možné dosáhnout. Dnes říká, že se spolupráce obnoví. „Jsme v jiné situaci,“ vysvětluje. „Tehdy by každý považoval další dobrou písničku za samozřejmost. Dnes musíme začít znovu, od začátku. To je mnohem těžší.“
V roce 1987 se Michal Horáček na dostizích v Británii setkal se slavným spisovatelem Roaldem Dahlem. Udělal s ním rozhovor, který odnesl do Mladého světa. V tehdy populárním časopise byla šéfredaktorkou soudružka Čermáková – jedněmi popisovaná bezmála jako stalinistka, jinými (zejména Horáčkem) naopak vychvalovaná za statečnost, s níž hájila na stranických sekretariátech některé články. Čermáková nabídla Horáčkovi, který byl zaměstnán ve výrobním podniku invalidů Meta, místo redaktora.
Horáček se v Mladém světě stal velmi rychle jednou z nejvýraznějších osobností. Například se podílel na článku o autorském svazu (Osa Nostra), který je považován za první „investigativní“ reportáž v době normalizace. Horáčkův zájem se zvolna přesouval od „anglických plnokrevníků“ k politice. Výsostně politické byly jeho Dopisy z lásky a nenávisti, které vycházely pravidelně jako seriál. Horáček v nich promlouval k různým významným osobnostem – mnohé už byly dávno mrtvé, ale texty obsahovaly řadu metafor i odkazů na komunistický režim. Kromě jisté neskromnosti (jak jinak nazvat současníka, který píše dopis třeba Karlu Čtvrtému?) lze dopisům vytknout někdy až příliš patetický styl a – jak říká s odstupem let sám autor – „mnoho nedoučenosti i nepřesností“. Přesto si Dopisy získaly mnoho příznivců. Staly se zároveň svědectvím o proměně režimu. V sedmdesátých či počátkem osmdesátých let by většina z nich vůbec nesměla vyjít. Krátce před sametovým převratem se na stránky nedostala.
Michal Horáček se v politice angažoval i přímo. Na konci léta 1989 založil s hudebníkem Michaelem Kocábem iniciativu MOST. Jejím posláním bylo najít prostor pro dialog mezi vládní mocí a disidenty neboli, slovy Michaele Kocába, „vytvořit most, který by se klenul od jedněch k druhým“. Základní myšlenky sepsali během jedné noci do dvoustránkového dokumentu. Ten spolu s podpisy mnoha kulturních osobností poslali v září 1989 na úřad předsedy vlády Adamce. S ním se Horáček i Kocáb setkali osobně koncem září na divadelním představení v Národním divadle. Žádné konkrétní reakce na svou iniciativu se však nedočkali.
MOST sehrál důležitou roli v době převratu. Horáček ani Kocáb nebyli členy Občanského fóra – na jeho schůzkách s komunistickou vládou vždy deklarovali svou „nezávislost“. Detailně je třináct listopadových dní (od demonstrace na Národní třídě až po zrušení“vedoucí úlohy KSČ“) popsáno v Horáčkově knize Jak pukaly ledy. Jeden z kritiků o ní později jízlivě napsal, že by mohla mít podtitul „Jak dělal Horáček revoluci“. Autor sám sebe popisuje jako středobod všeho dění – jako by bez něj k převratu ani nemohlo dojít. Přesto jde o výjimečný, navíc velmi kultivovaně napsaný dokument. Vlastně jeden z mála – kromě Hanzelových autentických záznamů jednání (Zrychlený tep dějin) nic podobného neexistuje.
Horáček knížku nabídl několika zavedeným nakladatelstvím, ale s žádným se na vydání nedohodl. Chtěl, aby knížka byla na trhu co nejrychleji. Vydal si ji proto sám. Prodalo se jí čtvrt milionu kusů. Horáček tak vydělal několik milionů korun. Do doby, ve které slovo „kapitál“ ztratilo svůj pejorativní nádech, to nebyl špatný start.
Založení sázkové kanceláře mnoho lidí překvapilo. Očekávali, že se známý textař a novinář bude věnovat něčemu „ušlechtilejšímu“ – například vydávání knih. Horáček však na Fortunu nenechává dopustit. Říká, že založit velký podnik je stejně vzrušující jako třeba napsat knihu. „Je to něco úžasného,“ tvrdí jako obvykle poněkud nadneseně. Nezapře v sobě bookmakera: „V roce 1990 by si asi nikdo na náš úspěch nevsadil.“ Dnes je Fortuna prosperující, stále expandující podnik.
Přes vzletná slova o podnikání bere Michal Horáček svou kariéru byznysmena jako provizórium. „Vždycky jsem věděl, že s byznysem nechci obcovat až do smrti,“ tvrdí. Koncem roku 1992 řekl v rozhovoru pro Mladý svět: „Fortuna“ Proti písničce v penziónu Svět, knize Jak pukaly ledy a tak asi čtyřem dopisům z lásky a nenávisti je to skoro nic. Next to nothing, jak říkají Angličani.“ Tehdy oznámil, že funkci výkonného ředitele Fortuny opustí. Začal psát nové Dopisy z lásky a nenávisti, ale vycházely jen několik měsíců. „Zjistil jsem, že ještě nemůžu odejít,“ říká. Svou podnikatelskou kariéru sám označuje za končící.
Píše nové písňové texty. V říjnu 1994 začal s Petrem Hapkou pracovat na třetím společném albu. Uvědomují si, že jsou v naprosto odlišné situaci než před lety: ztratili publikum i „nepřítele“. Dnes už není nikdo zvědav na rýpavé metafory mezi řádky. „Tehdy stačilo napsat: venku leje, je nečas. Lidi jásali, jak jsme krásně řekli, že režim je špatný. Dneska a to znamená jen tolik, že venku prší. No a co má být? Proč o tom psát?“ říká Horáček. Ale nemyslí si, že témata zmizela. „Změnily se životní hodnoty, spousta lidí cítí nejistotu. O tom bych chtěl psát: o úzkosti a touze.“
Nové písně by měly být výpovědí generace čtyřicátníků. Ale hlavně by měly být „chlapské“ – to je slovo, na které Michal Horáček dává obzvláštní důraz. „Mám pocit, že žijeme v nemužné společnosti“, tvrdí. A jako majitel Fortuny dodává: „Mnozí lidé dosud neumějí svůj názor opravdu zastávat. Nevsadili by si na něj ani korunu.“br /> Kromě nových textů chce napsat i další Dopisy z lásky a nenávisti. Z lidí, kterým by je adresoval, napadá Michala Horáčka například chorvatský tenista Ivaniševič. „Sledoval jsem jeden z jeho zápasů ve Wimbledonu,“ říká. „Prohrával, jeho protihráč měl mečbol. Ivaniševič zkazil první podání. Rozumově uvažující člověk, myslící v procentech, si řekne: první podání má čtyřicetiprocentní úspěšnost. Když se povede, může z něj být eso. Ale spíš se nepovede. Proto by mělo být měkčí, točené, a hlavně do hřiště. Ale Ivaniševič dal druhé podání stejně tvrdé jako první. Nepřemýšlel. A nakonec vyhrál celý zápas. Připadalo mi to strhující: byla v tom vášeň a ta vládně světem. Někdy je rozum hrozně málo.“
Nevíra v rozum je Horáčkovo oblíbené téma. „Moc nepřemýšlím. To jen málokdy k něčemu vede,“ říká. „Sázím na dojem a intuici. Na tom se dá solidně stavět,“ vysvětluje. Ale nemíní to příliš vážně. Ve skutečnosti je racionálně uvažujícím člověkem. Dokáže být úspěšný ve všem, na co sáhne – a ještě vydělat peníze. Kdyby to neznělo tak nepravděpodobně, zdálo by se, že i jeho studium filozofie se časem ukáže jako velký kšeft.
M. Čermák, Reflex, únor 1995
« ZPĚT