Chci Kudykamem měnit lidské životy

06.10.2009

Michal Horáček nejistotu považuje za předpoklad života, rád riskuje a sní o napsání románu. Před dvěma lety se pustil do psaní divadelní hry ve verších a 21. října ji skutečně poprvé představí ve Státní opeře. Zůstává originálním a úspěšným textařem, divadelní hra Kudykam, obsahující dva tisíce devět veršů, je jeho dosavadním uměleckým vrcholem.

Když jsme se spolu bavili naposledy, dokončoval jste album Ohrožený druh, které bylo následně oceněno jako Deska roku, rovněž jste chtěl dopsat divadelní hru a ta bude mít premiéru již 21. října.

Zdá se, že vám život plný sázek a nejistoty naprosto vyhovuje?

Ano, velmi, což dokazuje nejen to úspěšné album, ale rovněž blížící se Kudykam. K jeho premiéře už je skutečně téměř vše připraveno.

O tom, že byste rád premiéru své hry měl v říjnu 2009, jste mluvil už při našem rozhovoru před šestnácti měsíci, tak se zdá, že vše šlo podle plánu a bez větších problémů.

Těch posledních šestnáct měsíců nebylo nic jiného než zápas s nekonečnou řadou problémů. Už jen to, že budova Státní opery v Praze je památkově chráněná… Tam se nesmí ani zatlouct do zdi hřebík, a my přitom potřebovali kompletní ozvučení koncipované tak, aby i diváci na druhém balkónu slyšeli stejně dobře jako ti v parteru. S dodavatelem ozvučení, společností Pink Panther, to řešili specialisté v Anglii a nakonec to opravdu vyřešili. Ale byla to dlouhá a složitá cesta, stejně dlouhá a složitá, jako byla třeba výroba dekorací. Ve finále se na jevišti objevuje obrovská hlava – tak obrovská, že by žádným vchodem do Opery neprošla… A pak třeba úkol sestavit orchestr, a to ve dvou alternacích… a tak dál. Tolik pro mne a pro můj tým naprosto nečekaných výzev…

Jak probíhal výběr režiséra, byl Dodo Gombár jasnou volbou?

Kdybych měl jasnou volbu, nemusel bych se věnovat výběru. Ale já si vybíral a dlouho zvažoval. Mluvil jsem s nejméně sedmi režiséry. Pro Doda jsem se rozhodl hlavně proto, že do toho měl největší chuť a plně v Kudykama věřil hned od začátku. Samozřejmě že hodně přispěly i další okolnosti. Třeba to, že Dodo sám je muzikant, vystudoval hru na akordeon a taky textuje, dokonce česky. Už k první podobě libreta měl řadu připomínek, vesměs velmi inspirativních. A nadto jsem si všiml, že je posedlý divadlem, pro něj je to jako bohoslužba, skutečně pro to žije. Miluju fanatiky.

Vím, že píseň V penzionu Svět patří k vašim oblíbeným, hodně jste chtěl, aby Martin z toho svého pokoje v pátém suterénu skutečně vyšel?

Vždycky jsem měl pocit, že ta písnička nastoluje situaci plnou příběhu, který je v ní jen naznačený. Když jsem pak stál u rozhodnutí, jaký příběh pro případné divadelní představení rozvíjet, tak takhle píseň byla první, a jak se ukázalo, i poslední volbou.

Již při práci na albu Ohrožený druh jste prosadil metodu, že není nutné skládat písně pro známé zpěváky, ale naopak hledat pro své texty vhodné interprety. Kde se zrodil tento nápad, který jste prosadil rovněž u obsazování většiny rolí v Kudykamu?

Já jsem vždycky chtěl mít to právo rozhodovat, co dělá písně nejvýmluvnějšími. A protože mám silné představy, tak pro mě bývalo ochromující, že jsem se musel o to rozhodnutí s někým dělit. A ten Kudykam, stejně jako Ohrožený druh, je pro mě příležitost, že si to rozhoduji sám. To, že je někdo mediálně známý, pro mě nic neznamená, rozhodně to není žádné plus. Na druhou stranu to samozřejmě není ani žádné minus, já zkrátka nedělám u písní rozdíly ve jménech. Záleží jen na interpretově schopnosti text a hudbu osobitě obohatit, posunout dál.

Skutečně to je velice inspirativní a netradiční přístup, přesto možná ostatní producenty brzdí v podobné snaze strach, jestli to bude někdo kupovat.

Pokud vím, všichni hledí na jména. Ale já hledím hlavně na kvalitu, na schopnost interpretů mé příběhy rozvíjet. Věřím, že dokážou-li to, bude výsledek dobrý. A na dobrou věc lidi přijdou prostě proto, že je dobrá. A pak i ti interpreti, kteří byli málo známí, se stanou velmi známými. Jsem přesvědčený, že Kudykam představí osobnosti, které se stanou skutečnými hvězdami. Karel Dobrý, Csongor Kassai, Petra Hřebíčkov, Gustav Řezíček, Jan Sklenář, František Segrado a Marek Holý určitě, řada jiných možná taky.

Osobnosti jako Karel Gott, Lucie Bílá a další by měly v Kudykamu hostovat, to znamená, že se ozvou, kdy mají čas a ve vybraném představení vystřídají stálé herce?

Přesně tak, je to na takové kamarádské bázi. Mou ambicí je, aby si v Kudykamu aspoň párkrát zazpíval každý, kdo je něčím zajímavý. Kromě Karla Gotta třeba Jana Kirschner nebo Dan Bárta, ale taky Jiří Suchý, operní diva Christina Vassileva… a tak podobně.

Když se podíváme alespoň povrchně na příběh Kudykamu, tak se nabízí srovnání s mnoha inspirativními díly z minulosti. Ať už je to Petrarcova Božská komedie nebo Komenského Labyrint, kde hlavní postava bloudí po světě a je doprovázena různými bytostmi. Má tam divák hledat tu podobnost, nebo se od těchto příběhů naopak odprostit?

Tak samozřejmě, to klasické schéma mistr a žák je tu už od starověku, ale Kudykam o tom tak úplně není. Ten Kudykam není mistr toho Martina, on je jeho součástí. Je to část každého z nás, která nabádá, abychom zkoušeli nové věci. Je to taková ta naprosto volná, svobodná, jiskřivá inspirace, kterou v sobě každý máme, stejně jako tu druhou, která nás zdráhá, brzdí. Je to vlastně jen součást psychiky jednoho člověka.

Co byste si tedy přál, aby si lidé odnesli z vaší hry? Především zážitek ze skvělých textů a hudby, nebo takové to citové procítění s hlavním hrdinou?

Mým ideálem by bylo, kdybych změnil lidské životy, jako se mi to povedlo u mnoha písní. Přál bych si, aby lidé získali větší důvěru v sebe a pochopili, že jistota není to, po čem bychom měli prahnout, ale naopak tím cílem by měla být nejistota. To ona je tím skutečným životem. Ta hudba, texty, kostýmy, světla, masky a choreografie, to jsou pouze prostředky, které by tomu vzkazu měly napomoci.

Premiéra vaší hry se velmi rychle blíží, pracujete stále na textech, nebo už jste definitivně zavřel desky?

Dokud nebude premiéra, tak ten text považuji za otevřenou věc. Někdo správně poznamenal, že báseň nelze dopsat, báseň lze pouze opustit. O to více to musí platit pro báseň, která má dva tisíce devět veršů, jak tomu je v Kudykamu. Poezie není nic jiného než útok na ustálená vnímání a na tom je možné pořád pracovat, a to hlavně s nemilosrdností vůči sobě samému. Já desky toho libreta skutečně definitivně zavřu až po premiéře. Například teď, minulý týden, jsem ještě napsal jednu villonskou baladu, kterou budu rozebírat s režisérem, a rozhodneme se, zda ji tam dáme. Počet dva tisíce devět veršů ale bude vždy konečný počet, takže něco jiného budu muset vyškrtnout.

V létě jste vystoupil na Sázavafestu v Kácově a představil tam Kudykam. Jak prezentace divadelní hry na hudebním festivalu probíhala?

Přivedl jsem tam některé představitele hlavních rolí a také Ondru Brzobohatého s kapelou a předvedli jsme tam kousek z Kudykama. Nazval bych to takovým menším koncertem, kdy jsem tam navíc četl scénické poznámky.

Takže se jednalo o takovou neoficiální předpremiéru vaší hry?

Dodo Gombár to nazval Kudykam-Prolog, a dříve než v Kácově jsme se prezentovali na divadelním festivalu v Hradci Králové. Na Sázavafestu bylo dost neformální prostředí, na zemi bláto, nebylo moc slyšet a o to víc jsem sledoval ty reakce publika. A to je pro mne úplně nový zážitek. Dříve jsem napsal třeba knihu nebo text pro nějakého zpěváka, ale nebyl u bezprostřední reakce lidí, diváků, posluchačů. Tady jsem přesně sledoval, v jakých pasážích ta atmosféra kulminuje, kdy to jiskří nebo kde to naopak upadá. Je to vzrušující. A pro mě vlastně největší honorář.

Z vaší strany by se mohlo zdát, že to bylo vlastně nejvhodnější možné testování reakcí publika před říjnovou premiérou.

To ano a podobně to zapůsobilo na samotné herce. Bylo to dost riskantní, ale odezva publika byla skvělá, takže nám to všem dodalo na sebedůvěře. Každopádně po zkušenosti z našeho vystoupení v Kácově chápu, proč slavné americké muzikály před uvedením na Broadwayi jsou nejdříve představovány někde v Oregonu. V neznámých divadlech nebo třeba i tělocvičnách a na reakcích „venkovských“ diváků se testuje, jak celá věc funguje. Hlavně to, kde jsou slabá místa. Ta se pak na Broadwayi už neobjeví.

Dá se Kudykam považovat za vrchol vaší dosavadní tvorby?

Soudím, že té umělecké určitě, ale asi by to měli posoudit jiní. Pokud jde o rozsah a ambice, tak si to troufnu soudit i sám, písnička má třicet dva řádků a tohle je dva tisíce devět řádků. Když k tomu přidáme nutnost vystavět charaktery jednotlivých postav a uvést je do složitějšího děje, je to celkově mnohem ambicióznější. Na druhou stranu ale na stejnou úroveň řadím svou diplomovou práci z antropologie, která je zase vrcholem mé vědecké práce.

Když tak sleduji vaši dosavadní činnost, zdá se, že vám schází už jen napsat ten vysněný román.

To jsem vždycky chtěl. Ale možná mi to není dáno, možná k tomu nejsem určen. Třeba jsem se jen mylně domníval, že mám být romanopisec. Zato mě nikdy nenapadlo, že napíšu divadelní hru ve verších. No – a napsal jsem ji. Život je skutečně plný nejistoty. Díky Bohu.

Richard Valoušek, studenta.cz