Člověk musí porovnat jednotlivé výhry a prohry

29.11.2010

Rozhovory s Michalem Horáčkem patří do skupiny mimořádných. Proslulý jazykový alchymista obdivuhodně mixuje výjimečné slovní obraty s ještě výjimečnějšími myšlenkami. Tentokrát jsme si povídali o jeho Kudykamu, výběru hitů dua H+H, villonských baladách i revoluci hudebního průmyslu.

Začněme tradičně – jak se vám daří?

Teď je to hodně pracovní, ale jsem spokojený. Člověk musí porovnat jednotlivé výhry a prohry – a ve finále jde o to, aby bylo výher aspoň o jednu víc.

Jak je na tom váš Kudykam?

Přestože má 16. ledna ve Státní opeře derniéru, budí ještě větší zájem než po premiéře. Představení v obrovském divadle jsou navzdory nemalým cenám vstupenek vyprodaná, diváci píší na kudykamovský web citově zjitřené vzkazy – Kudykam se stává kultovním představením, na které se jezdí i z velké dálky. Každá repríza je zvláštním zážitkem, kterého se člověku nedostane, když jen nahrává desky nebo píše knížky. Najednou je tu živé publikum, které má plné právo usnout nebo odejít, ale místo toho si stoupne a tleská vestoje.

Nečekaný odchod Kudykama ze Státní opery tedy nepřináší jen negativa, ale i pozitiva…

Přináší s sebou několik zvláštností. Obvykle se divadelní představení hraje tak dlouho, dokud na něj lidé chodí. Pak přestávají a už jich je tak málo, že nemá cenu ho dělat. Až v té chvíli přichází derniéra. U Kudykama je to úplně opačné, diváci chodí víc než dřív. Představení je teprve teď v plné slávě a síle, herci si ho osvojili – dřív občas lovili text, ale teď ho mají zažitý. Našli si pro své role v Kudykamovi roztodivné věci, kterými ho postupně obohacují.

Takže je teď v podstatě na vrcholu?

Ano – a právě teď, když je suverénní, odchází. Mockrát jsem si vzpomněl na Gretu Garbo, která v době, kdy byla nejkrásnější a nejslavnější, skončila. Jednoho dne prostě řekla, že už nikdy nebude točit žádný film a už skutečně nic nenatočila. Odešla legenda a v srdcích svých obdivovatelů zůstala navždy mladá a krásná. Těší mě, že Kudykam odchází tak vysoko na vlně zájmu. Jeho příběh je skutečně zvláštní a celá ta zkušenost mě ohromně těší.

Jak jste na tom s villonskými baladami? Na svém webu už jich máte požehnaně…

Pomalu píšu, je to obtížné – forma je, aspoň pro mě, neskutečně náročná… Ale dělá mi to velikou radost. Teď mám navíc profesionální editorku poezie. Je to paní Daniela Iwashita, literární historička, která vede na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy semináře o české poezii a je velmi náročná – z původních dvanácti balad, které jsem jí předložil, mi nechala jen dvě. (smích) Trochu jsem se lekl, jestli jsem udělal dobře, a pak jsem samozřejmě zjistil, že to bylo výborné rozhodnutí. Ukázala mi na mnoho věcí, zpravidla omylů, které bych sám nepoznal. A kdybych poznal, třeba bych si je omluvil. Ale Daniela Iwashita neodpouští.

Vítězslav Nezval vydal dvaapadesát villonských balad – máte podobný cíl?

Jeden čas jsem měl, padesát dva je zvláštní číslo. Jednak jsem se v roce 52 narodil, je to i obvyklý počet týdnů v roce …

Pokud se nepletu, plánujete navíc balady vydat formou kalendáře…

Přesněji řečeno: jsou věnovány jednotlivým kalendářním měsícům našeho roku Takže dvaapadesátka by byla logická… Ale tím už se omezovat nemůžu, to by bylo moc. Když jich bude dobrých jenom dvacet, nechám jich dvacet, když sedmdesát, tak sedmdesát. Bylo by hezké trefit zrovna 52, ale možná bych se tím příliš vymezoval vůči Vítězslavu Nezvalovi, což rozhodně nechci. Cítím k němu obdiv i vděk – za to, že sbírku v roce 1936, byť pod pseudonymem Robert David, vůbec vydal. Protože jinak by ji doma neměla moje maminka a kdyby ji neměla, tak by mě s ní neseznámila… Pak bych se možná s villonskými baladami vůbec nesetkal nebo by mě tak silně neinspirovaly.

Když už jste narazil na pseudonymy, co si myslíte o významu samotného jména autora v souvislosti k dílu a způsob, jakým je na ně nahlíženo? Vaše jméno už je u samo o sobě zárukou jistou kvality. Nenapadlo vás zariskovat a vydat něco pod pseudonymem?

Vítězslav Nezval psal své villonské balady v době, kdy se brojilo proti takzvanému formalismu. Bál se jít proti převládajícímu názoru kolegů i kritiky, jenže hrozně rád rýmoval, byl v tom velmi zručný a viděl ohromný potenciál – chtěl nechat vyniknout krásu češtiny… Ale bál se, a proto ten pseudonym. Já si nicméně myslím, že by člověk měl psát pod svým jménem. Právě to je riziko, nikoli skrývání se za pseudonymem. Šikovně zvolený pseudonym je štít, skutečné jméno autora vyvolává touhu vyrovnat se nejen s dílem, ale hlavně s autorem. Pokud nejste chudá, nemocná, nebo sociálně marginalizovaná, neřku-li úspěšná s předchozími díly, kritika se do vás s chutí zahryzne.

Taky mi přijde, že je to dost velký nešvar zdejší kritiky – jak se na to díváte?

Před šesti lety, kdy jsem začal uvažovat o sbírce poezie, jsem si vymyslel takovou fiktivní postavu. Autorkou by byla nějaká svobodná matka, napůl Romka, která žije v Mostě, je nezaměstnaná a má Bechtěrevovu chorobu. V hospodě sedí u jednoho čaje, platí ho z podpory v nezaměstnanosti – a píše básně. Ideální autorka pro ocenění v literárních soutěžích. Škoda že mě předešel pan Cempírek, vymyslel si českou Vietnamku a pod jejím jménem napsal knihu. Tu literární cenu dostal! Tím odhalil celou myšlenkovou bídu literární kritiky, která nesoudí podle literatury, ale podle životního příběhu autora, podle politické korektnosti a podle dalších zhola nesmyslných kritérií. Celou tu anketu a její účastníky právěm zesměšnil. Nedivím se, že to dál posílí dojem čtenáře: přikládat české kritice nějakou váhu nemá smysl. Škoda pro ty nemnohé kritiky, kteří jsou schopni hlubších soudů.

Myslíte si, že se tenhle problém týká i okolního světa?

Obávám se, že do nějaké míry je to problém všude. Vyžaduje se „jednota života a díla“, ale zatímco dílo posuzovat lze, osobu autora ne. Právem stojí psáno „Nesuďte a nebudete souzeni“, protože do jiného člověka, jeho tužeb i obav, do okolností jeho rozhodování, nevidíme. Odyssea zůstává i po třech tisíciletích velkolepým dílem – ale co víme o Homérovi, který ji měl napsat? Vůbec nic. A básni to na hodnotě neubírá. Aspoň tohle by si mohli kritici všech zemí občas připomenout.

Právě vám s panem Hapkou vychází výběrová deska Benefice černých koní. V dnešní době nevidí mnoho umělců důvod k vydávání nových alb – přeci jen, víme, kde v současnosti hudební průmysl je.

Vydat desku není moje rozhodnutí, vydává ji Universal. Je to společnost, se kterou jsme oslavili velký úspěch s některými dřívějšími projekty, zejména se Strážcem plamene, který získal čtyřnásobnou platinu. Pak jsem přešel k jiné společnosti, nicméně uznávám, že na lidské úrovni byly podmínky, které nám v Universalu dávali, výborné. I proto jsem souhlasil s vydáním bestofky. Dobré je, že se k naší tvorbě dostane další várka lidí – dorostla nová generace, která v době, kdy jsme dělali Potměšilého hosta, ani nebyla na světě. Spousta lidí vám občas řekne, že se prostřednictvím výběrovky dostala k dalším řadovým albům – Penziónu svět, Citové investici a tak dále. Člověk nesmí být moc pyšný a myslet si, že je každý povinen znát jeho tvorbu. Je potřeba ji lidem nabídnout a každý se může svobodně rozhodnout, jestli ji přijme.

Na výběru skladeb a jejich seřazení jste se vůbec nepodílel?

Ne, vůbec. Měl jsem jen dva návrhy – aby na desce nebyla písnička Levandulová a naopak, aby na ní bylo co nejvíc Richarda Müllera.

Proč jste tam nechtěl Levandulovou?

Tahle písnička se nedopatřením stala hitem. Přitom jsme ji dělali „jen tak“, jako legraci – je to vlastně parodie, zábavná věc, nic víc. To, že ji tolik lidí vzalo vážně, mě zaskočilo a ani nejsem moc rád. Jestli zrovna Levandulová by měla být tím, čím se chci prezentovat – to rozhodně ne.

To se stalo i třeba R.E.M. – vydali parodii Shiny Happy People, která měla velký úspěch…

Tohle se občas stává.

Hudební průmysl v současnosti prochází revolucí. Těžko říct, podle čeho by měl umělec posuzovat úspěch nové desky – prodejnost už nepřichází v úvahu. Podle čeho tedy – ohlas lidí?

Člověk by neměl věřit všemu, co lidi píšou. Jsou zbabělí a většinou se vám ozvou jenom ti, kterým se to líbí. Vy máte pak najednou pocit, že se to líbí celému světu, což vůbec není pravda. Stačí, když vám napíše deset lidí a myslíte, že jsou jich zástupy. Podle toho se nedá soudit. Komerční úspěšnost jakéhokoliv alba je dneska nula. Víc než to – obvykle mínus. Jako byznys to skončilo. Myslím si, že nahrávací společnosti vyklidí své kanceláře a začnou dělat něco jiného nebo jinak. Takzvaný hudební průmysl, jak jsme ho znali, zkrátka nenávratně mizí. A je to kvůli přepalování, to je jasné. Vždycky jsem nicméně říkal, že mi jde o to, aby lidi moje věci poslouchali. Takže teď se nemůžu zlobit. Jestliže se Ohroženého druhu prodalo 35.000 kusů a dvacetkrát tolik posluchačů si to cd přepálilo – to je oficiální odhad – je to 700.000 posluchačů. I když mi za to nezaplatili.

A to vás „nepálí“?

Já z toho nemůžu být nějak „kyselej“ – to bych byl pouze v případě, že bych si tím musel vydělávat na živobytí. To by byla jiná situace. Ale vzhledem k tomu, že nemusím, můžu být paradoxně rád, protože se s tím dílem seznámí mnohonásobně víc lidí než v době, kdy se třeba vinylové desky kopírovat nedaly.

Co je ale jasné, hudební průmysl tohle nemůže ustát.

Ten to samozřejmě zabíjí, protože dnes už hudební vydavatelství nedá nikomu peníze na to, aby něco natočil. Nám s Hapkou dávali tak milión a čtvrt na novou desku, takže na ní mohly být symfonické orchestry a podobně. Dneska to končí tak, jako u některých divadel, takzvaným „divadlem jednoho herce“. Jako když nějaká stará herečka přijede do Liberce, Hodonína… a odříká monolog. Je to bez kulis, bez kostýmů, bez dialogů – prostě úplně holé. Ale budoucnost divadla není přece v divadle jednoho herce! To není možné. A budoucnost hudby taky nemůže být v tom, že někdo jen drnká na kytaru. Tam jsou přece ty orchestry taky potřeba. Ale jak se tohle vyvine? Jediná možnost je věřit, že se vrátí konjunktura, kterou jsme měli před současnou krizí a že zase budou sponzoři z velkých a bohatých společností. Řeknou si: Tenhle kluk nás zaujal, dáme mu 500 tisíc, ať to natočí. Ale kdo si nesežene sponzora, tak desku zkrátka nenatočí. Nebezpečí je v tom, že autor možná bude muset vycházet ze zájmů sponzora… a u tvůrčí činnosti je svoboda úplně zásadní věc. Teď jsme skutečně v době, kdy se rozhoduje, jak ten hudební průmysl nebo písničkářství vůbec bude vypadat. V dosavadní podobě určitě fungovat nemůže, jen nikdo neví, jak to bude dál. Něco ale přece vím: ať už to bude jakkoli, já s nahráváním písní pokračovat budu, dokud budu živ. Takže na vaši první otázku – jak se mi daří – můžu právem odpovědět: senzačně.

Iva Marešová, t-music.cz, 29.11.2010