Když se držíte při zdi, nic nevyhrajete. To platí v kartách i v životě, tvrdí už sedmačtyřicetiletý Michal Horáček. Dnes známý textař a spolumajitel největší sázkové kanceláře Fortuna, dříve (od svých patnácti) černý bookmaker a profesionální karetní hráč. Celý život jsem hazardní hráč a všechno posuzuji jako sázku.
Už v samotné existenci beach clubu na pobřeží ostrova Štvanice spatřuju neodbytnou touhu vymanit se ze světa malých českých řek. Protože se celý život nesnažil o nic jiného, možná proto sem MICHAL HORÁČEK (47) rád chodí. Fascinují jej těžké úkoly. Za svým cílem postupuje nemilosrdně, tvrdě pracuje a riskuje. Dva příklady z poslední doby: tento velmi bohatý majitel sázkových kanceláří Fortuna, který mne z beach clubu odvezl stylově jaguarem, se po čtyřicítce rozhodl studovat filosofii na Institutu základů vzdělanosti Univerzity Karlovy. Právě v den, kdy jsme dělali rozhovor, promoval.
Causa, která o vás před pěti lety v Reflexu vyšla, končila konstatováním, že kdyby to neznělo tak nepravděpodobně, zdálo by se, že i vaše studium filosofie se časem ukáže jako velký kšeft. Urazilo vás to?
Ne, jenom nechápu, proč to tehdy autorovi připadlo nepravděpodobné. Záleží na tom, co si představíte pod slovem kšeft. Jestli je to vynaložení nějaké investice za účelem zisku, pak je vzdělání tím největším kšeftem, jaký si dovedu představit.
To ale zní jen jako dobrý bonmot.
Já si vážně myslím, že teď budu dělat lepší sázky.
S Platónem v zádech?
Thalétovi z Mílétu se smáli, cože si koupí za své myšlenky. Řekl jim, že když bude chtít, do roka zbohatne. Uvažoval racionálně, nakoupil lisy na víno, začal ho prodávat a skutečně se mu to povedlo. O své myšlenky při tom nepřišel.
Zdá se, že vás filosofie doslova uhranula.
Protože jsem pochopil, že když jdete do lesa s odborníky, jeden vám bude vyprávět o veverkách, druhý o půdě, třetí o zavlažování. Ale jedině filosof vám řekne, co je les. A s vědomím lesa mu půjde snadněji i to studium veverek.
Jste úspěšný podnikatel, bohatý muž. Neříkejte, že jste neměl speciální motiv pro to, začít se poměřovat s devatenáctiletými vlčáky.
Všichni v naší rodině, počínaje babičkami, se pyšnili doktoráty, přinejmenším. A já byl úplně první v té dlouhé řadě, který neměl akademické vzdělání. Mohl jsem si stokrát říkat, že mě komunisti z fakulty žurnalistiky vyhodili neoprávněně, ale prostě neměl. Jako by mi po revoluci předci našeptávali: Už to můžeš a taky musíš zkusit.
Na jaké téma jste psal diplomku?
Na téma Los a sázka.
Jaký je v tom rozdíl?
Obrovský. Los je náhoda a sázka předpoklad. V tomto klíči lze vidět celý svět. Lidé jsou ochotni si každý týden kupovat za dvacet korun naději, hospody jsou plné nadějí, majitelů losů, kteří dostali tím pádem možnost mluvit o naději, jež se nikdy nenaplní. Z filosofického hlediska je ovšem koncept losu velmi vznešený. To nejdůležitější se přece vždycky řešilo losem. Losovalo se, kdo půjde bojovat do Vietnamu, losuje se, kdo dostane přistěhovalecké vízum, a mluví se při tom o vysokém stupni demokracie. Ztroskotá-li nás pět na loďce, odevzdáme nepochybně do rukou vyšší moci, koho z nás sníme, abychom přežili. Sázka je opak, člověk během ní demonstruje svou živoucí, svobodnou vůli. Je na ní založen princip kapitalismu, a jistě mi proto budete věřit, že já budu vždycky na její straně.
Obhájil jste svou práci snadno?
U mého oponenta vyvolala velkou nevoli, a tak to bylo moc zábavné. Tvrdím, že on, ale i všichni ostatní, kterým se Fortuna zdá pořád podezřelá, své znalosti o hazardních hrách z devadesáti procent načerpali z filmu Podraz.
Kde jste vůbec vzal na učení čas?
Kdybych musel chodit do Fortuny denně i po deseti letech, byla by to hodně mizerná společnost. Zaměstnávám dobře zaplacené lidi, kteří se perfektně vyznají ve své práci. Já určuju jenom věci strategického významu a podepisuju faktury.
Změnila vás ta škola?
Nepochybně. Přicházel jsem na přednášky z ředitelské kanceláře, která se vznáší nad stovkami zaměstnanců v několika zemích. A najednou — ve vteřině — bylo všechno úplně jinak. Najednou jsem nepřikazoval, ale poslouchal. A čím víc jsem poslouchal, tím víc jsem si uvědomoval, že nic jiného mi nepřísluší. Když na mě přes propast věku mluvil Platón, Augustin, Descartes hlasy živějšími, než mluví živí lidé, měl jsem pocit, že prodělávám jakousi nábožnou zkušenost. A mohl jsem ji prodělat zadarmo. Když si uvědomíte, že po vás dneska každý blbec z plytkého muzikálu chce pět set korun, uvědomíte si, jak máme převrácené hodnoty. Takový profesor Hejdánek, docent Kratochvíl, ale i další kantoři z té školy, obdařeni ohromným potenciálem, sečtělostí a hlubokou kulturou, by měli být multimilionáři.
O převrácených hodnotách tohoto světa můžeme mluvit hodiny.
Nejenom mluvit. Podívejte, například loni jsem dělal vážně divné věci, se kterými bych se předtím, jako říčný podnikatel, asi nezdržoval. Jeden známý do mě vandroval, že pořád žvaním o metafyzice a nějakých kontextech, ale mnohem důležitější že prý je fyzická kondice a sportovní zdatnost. Řekl jsem mu, že i když je o šest let mladší a nekouří, že ho porazím v běhu na pět kilometrů. Chtěl se vsadit o sto tisíc. Zeptal jsem se, proč ne rovnou o milión. Dal jsem si čtyři měsíce na přípravu, najal si kondičního trenéra a spolehl se na to, co už přede mnou vymysleli chytří lidé o metodice běhu a o životosprávě. Ačkoli jsem investoval do tréninku jenom vymezenou dobu, porazil jsem soupeře časem 21.47, který příliš nezaostává za místními dorostenci na stejně dlouhé trati. Nevím, snad po tom konečně pochopil, že běh, vzpírání, cizí jazyk nebo studium veverek jsou jenom řemeslo, přesný, vědecky zmapovaný postup. Je to trik, který se naučím a jdu dál.
Co se naučit nedá?
Vědomí lesa, tedy filosoficky myslet. Taky se nedá naučit víra a samozřejmě kumšt. Umění umí být kruté. Nejsmutnější je pohled na lidi, kteří se o něco usilovně snaží a nemají talent. Ještě od komunismu jsme zvyklí oceňovat úsilí, jímž lze bezpochyby mnohého dosáhnout. Ale pak vidíte člověka, který dostal dar. Na Slovensku žije člověk, jemuž jsem dal čtyři různé texty, jeden biblický, jeden žertovný a podobně. Podíval se na ně a za dvacet minut k nim složil čtyři krásné melodie. Jak je to možné? ptám se ho. Dvacet minut je dost, prohlásil, protože písnička, která trvá čtyři minuty, má být skládána čtyři minuty. To nebyl trik.
Vy si nemůžete stěžovat. Stal jste se jedním z nejrespektovanějších textařů posledních let. To přece taky není trik.
A vidíte, když si sedám nad bílý papír, pokaždé se chvěju hrůzou, zda jsem si už svůj dar nevybral. Takový Jiří Suchý odvedl gigantickou práci, která ho daleko přežije, a přitom na ni měl jen vymezený čas. Posledních pětadvacet let přestal vyhrávat svoje bitvy.
Setkal jste se teď s někým podobně talentovaným, kdo je teprve na začátku cesty?
Ten skvělý skladatel, o kterém jsem mluvil, se jmenuje Ivan Táser. Češi nevědí, kdo to je, protože jsou zahledění sami do sebe. Díky němu a Richardu Müllerovi jsem si nad přípravou desky českých šansonů uvědomil, že jsem se až dosud zbytečně fixoval na Petra Hapku, který nic neláme přes koleno a na nápad čeká. Já toho ale ještě musím tolik udělat …
Ale s Hapkou už jste sehraní a zavedení.
No právě. Máme vystaráno. Mohli bychom být spokojení. Jenže já se bojím mít vystaráno. Jako hráči mi strašně vadí, když znám výsledek dopředu.
Často veřejně s nostalgií vzpomínáte na Dopisy z lásky a nenávisti, které jste psal těsně před revolucí do Mladého světa. Měly značný ohlas. Stýská se vám po nich nebo po psaní vůbec?
Stýská se mi po spiklenecké komunikaci se čtenáři, protože rok 1989 byl rok tušení, kdy se nevědělo, ale už se strašně chtělo. Dostával jsem stovky dopisů, nikdy na to nezapomenu. Dneska by to nebylo možné. Novinařina už mě navíc neláká, není to moje parketa, mé místo je na omezeném prostoru v podobě písňového textu. Chci udělat desku Příběhů Michala Horáčka, kde bych stejně jako v Dopisech z lásky a nenávisti sdělil něco o nás. Lidi mi říkají, že by bylo dost bláznivé prodávat desku na jméno jejího textaře.
Něco na tom je.
Jenže vždycky když mi ostatní říkali, že je to bláznivé, tak to stálo za to. Ať už to byla iniciativa Most, nebo Fortuna, nebo když jsme se rozhodli prodávat desku na moje a Hapkovo jméno a nikdo nás neznal. Pokaždé mi všichni říkali, že je to nesmysl.
Český písňový text vám asi nezapomene, že jste zcivilněl jeho jazyk a rozšířil slovní zásobu.
Čeští textaři jsou velmi svázáni metrem, čeština má přízvuk rigidně vždycky na první slabice, není synkopická, svou podstatou odporuje anglosaskému modelu rockové písničky. Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že na světě existují už jenom tři další tak zvláštní jazyky. Jsme otroky dlouhých slabik. Všimněte si, že když se v českém textu říká, kolik je hodin, vždycky je pátá, protože má dvě dlouhé slabiky. Není nad Borovce, umí dokonale vyluštit každou křížovku. Já ale nechci luštit křížovky, a proto jsem na hudbu nikdy nepsal. Nepodařilo se mi nic jiného, než že jsem svého času přesvědčil důležité lidi, aby zhudebnili mé texty.
V listopadu jsme si připomněli rovných deset let od revoluce, v jejímž centru jste se tehdy, jako člen iniciativy MOST, ocitl. Spočinul jste ve vzpomínkách?
Já moc nevzpomínám. Nepouštím si vlastní desky, nečtu vlastní knížky. Jestliže Hejdánek říká, že člověk je příčetný proto, že si všechno, co prožil, přičítá, pak jsem nepříčetný. Možná ale na Listopad nevzpomínám i proto, že to není potřeba, protože to nejdůležitější, svoboda, se stalo a zůstalo s náma.
Žít svobodně je taky trik, který se lze naučit a jít dál?
Nevím, ale musíme se o to učení snažit. Když se dívám kolem sebe, vidím sázkaře, kterým se obdivuji, pak vidím spoustu losařů, jimž se obdivuji méně, ale vidím taky moře kibiců. Ti už se nikdy nenaučí žít svobodně. Tenhle národ nikdy nemusel hrát hru života, vzít osud stoprocentně do vlastních rukou, a to je hrozné dědictví. Hašek to napsal správně: Kibic, drž tlamajznu, než tě přes ni majznu.
Vy jste založením snad vůbec první soukromé akciové společnosti od roku 1948 na svobodu zareagoval neuvěřitelně rychle. Byl jste zřejmě dobře připraven?
Byl, komunisti mi udělali dobrou službu, když mě vyhodili ze školy. Místo abych byl špatný český novinář, naučil jsem se angličtinu, přijímat sázky a hrát dobře karty. Všechny tyhle triky se mi potom moc hodily.
Prodejem 170 000 kusů vám kniha Jak pukaly ledy vydělala počáteční kapitál, díky kterému jste mohl založit Fortunu. Ale přesto …Nelitujete, že jste si při psaní nenechal trochu odstup od celé události?
Naopak, měl jsem být ještě rychlejší, aby byl můj deník bezprostřednější. Takhle je v ní moc rozumu. Já nechtěl být historik, já byl jen svědkem okouzlující frašky.
Jak jste zareagoval na nedávnou výzvu Děkujeme, odejděte!?
Byla to zpackaná příležitost, protože v tu chvíli skutečně spousta lidí sdílela tytéž pocity, totiž že česká politika potřebuje mladé lidi, pro které je rok 1968 už jenom historie. Iniciativa se podobně jako Impuls ’99 utopila ve vlastním intelektuálství. Intelektuál ví, že vše je složitější, než se zdá, a než se rozhlédne, ujede mu vlak. Jak napsal Ludvík Vaculík: „Jsem schopen zastávat několik protichůdných názorů současně.“ Tady byli potřeba mladí a chytří střelci, kteří podobnou nejednoznačností netrpí. Když Chaun a spol. s výzvou přišli, měli mít připravené další kroky — program, spojence, a hlavně ideu, pro kterou by dokázali ostatní nadchnout. Pak by to byli hráči par excellence. Takhle se z výzvy Děkujeme, odejděte! stal pouze kibicovský výrok, který jenom posloužil zakonzervovaným sekretariátům, proti nimž byl původně namířen. Řekl bych, že na pěkně dlouhou dobu jsou podobné akce odsouzeny k nedůvěře. Lidi už nenaletí. Kdybych já měl do něčeho podobného jít, musela by to být moje idea pod
Může se lety měnit idea takové firmy, jako je Fortuna?
Ne, protože sama její podstata je archetyp, model modelů. Pořád je to o tom, že si vsadíte na Spartu tisíc korun a buď se netrefíte a budete potrestán tím, že u mě necháte své peníze, nebo vyhrajete. To je rovná nabídka, ne?
Taková sázková kancelář může měnit životy lidí. Byl jste něčeho takového svědkem?
Dva kluci v Brně investovali všechny prostředky do toho, že jezdili po satelitních turnajích a naučili se sledovat hráče, kteří hrají v prvních kolech. Na zápase Sampras versus Agassi nemůžete nic vyhrát. Ale s jakými šancemi hraje nějaká Ventová proti Brandiové, to moji bookmakeři nemůžou zase až tak vědět. Jejich soupeři to, bohužel pro Fortunu, věděli a pořád se trefovali. Po částech získali nějakých čtyřiatřicet miliónů. A to jenom ve Fortuně. Jak se později ukázalo, s nimi jsme nikdy nemohli vyhrát. Napsal jsem jim dopis, že kvůli nim musím stanovit limit na tenisové sázky, načež mi vynadali a začali se věnovat něčemu jinému. Strašně chytrá dvojka.
Vás už sázení neláká?
Sázení je vždycky souboj kvality názorů. Aby mě sázení bavilo, musím mít názor, musím mít informace o té Ventové s tou Brandiovou. Prostě bych dotyčnému sportu musel rozumět lépe než moji bookmakeři. A to je hodně těžké.
Co to je za lidi?
Nejsou to žádní fanatičtí sportovní fandové. Jsou to bezmála vědci, kteří prostě řeší zadaný úkol. Sledují teletext, Internet, všechny dostupné informační zdroje z oblasti sportu, jemuž se celý život věnují.
Zúčastňujete se stanovování kursů?
Výjimečně, trochu mluvím do ženského tenisu.
Máte právo veta?
Samozřejmě! Vždyť je to moje firma.
Jaký kurs byste vysadil na prosperitu této země v nejbližších deseti letech?
Prosperita vzroste určitě, ale jestli vzroste důvod, proč tu žít, to nevím.
Loni jste přijal nelehký úkol naplnit Akademii populární hudby jako předseda její rady smysluplným obsahem. Proč?
Zase mi všichni říkali, že jsem se zbláznil, Akademie měla děsivou pověst a to mě vzrušovalo.
Teď, v sobotu, proběhne už druhý ceremoniál za vašeho prezidentství. Jak jste byl spokojen loni?
Dostali jsme se do zpravodajství CNN a to je skvělé, ne? Výhrady byly vlastně jenom ke mně coby moderátorovi. Netvrdím, že jsem byl skvělý. Předtím jsem nikdy neuváděl ani podnikový večírek. Potřeboval jsem hlavně demonstrovat změnu kursu.
V čem spočívá?
Chtěl bych Akademii vyvést ze slepé cesty estrádnosti a tupého show-businesu po česku, kdy to není ani show, ani byznys. Akademici se letos osobně dostaví na jeviště a diváci opět v přímém přenosu budou sledovat jejich hlasování. Uvidíme pravdu jako při zápase Sampras–Agassi. Mám zájem tu cenu natolik zprůhlednit, aby ji chtěla vyhrát i Iva Bittová. Já jsem činný písňový textař a opravdu mám ambici vyhrát cenu, které si všichni okolo váží.
Terčem kritiky bylo léta složení Akademie.
Jistě, když ji naplníte kritiky, nevyhraje nikdy Gott, když tam usednou zástupci velkých firem, nikdy nevyhraje Načeva. Šlo mi o to, vybalancovat mezi těmito dvěma stranami spravedlivý poměr. Já si nemyslím, že kvalita je jediné kritérium populární hudby, protože k jejím hodnotám určitě patří i to, aby byla populární. Nabádám akademiky, aby si při hlasování kladli jedinou otázku: Kdo podle mě nejvíc prospívá české písničce?
Vy hlasujete?
Ne. Jako hudební dramaturg z rozhlasu bych měl přirozenou povinnost většinu loňské produkce znát, ale jako Horáček, který má Fortunu a běhá? To by ode mne nebylo hezké. Snad ale Bůh dá, že vytvořím něco, o čem budou kolegové za rok za dva hlasovat.
Spoléháte se na Boha?
Ano. Modlím se k Bohu, i když to nemusí být nutně Bůh křesťanský. První dochovaná věta z filosofie zní: Všechno je plné Bohů. Kdo neužasne nad východem slunce nebo nad veverkou, to asi nepochopí. Vemte si toho Táslera …Všude tam, kde z ničeho vzniká něco, se opakuje akt božího stvoření. Možná proto mě tak vzrušuje bílý papír na mém stole.
Byl jste někdy s něčím spokojen?
Říká se, že báseň nelze dokončit, lze ji pouze opustit. Ale přesto, jednu jsem měl za dokončenou: V penziónu Svět. Teď mám pocit, že se mi to poštěstilo znovu. Píseň Srdce jako kníže Rohan je o filosofii hazardního hráče. Kdyby na to moje žena zapomněla, tak jí to připomeňte — tu si chci nechat zahrát na pohřbu.
M. Tesař, Reflex, březen 2000
« ZPĚT