Horáčkův ženský rozměr

11.11.2008

Michal Horáček pokračuje ve své dlouholeté pouti za dokonalým šansonem. Za pomoci zpěvaček a téměř bez Petra Hapky na koncepčním ženském albu „Ohrožený druh“. Desítka písní nazpívaných nepříliš známými osobnostmi přináší sny, touhy i problémy dívek od čerstvě dospívající slečny po ženu na sklonku života.

 Další album textů Michala Horáčka jen potvrzuje známé vlastnosti jednoho z našich nejzajímavějších textařů. Má rád šansony, je trpělivý, pečlivý, se srdcem sázkaře se nebojí vsadit na neznámé kobyly. Riskuje, vše má do puntíku propracované. Zároveň zůstává věrný své touze po hledání dokonalé podoby písně. Jeden text nechává zhudebnit vícekrát různými skladateli a nazpívat různými interprety, aby pak mohl vybrat tu verzi, která jej dokáže nejlépe oživit.

„Ohrožený druh“ je ale přece jen něčím jiný. Jako koncepční ženské album se snaží zachytit a zprostředkovat pocity žen, jejich stavy, touhy i sny. A i když se nezříká mužského světa, bez nějž by to logicky nešlo, až na pár drobných výjimek se tady díváme kolem sebe ženskýma očima. Druhou odlišností je použití známých světových melodií (od Tanity Tikaram a Paola Conteho), tvůrčí proces tedy ve dvou případech probíhal opačně, než je obvyklé.

Horáček moc dobře ví, že šanson je nutné postavit na prožitku a opravdovosti, oboje z desky doslova vyzařuje. Je to dáno i tím, že vedle dokonale vypiplaných textů, kde každé slovo sedí přesně na svém místě, a vedle precizních instrumentací muzikantů intuitivně vybral spíše nezpěvačky. Ukazuje, že i bez hvězd našeho mainstreamu, s herečkami a interpretkami s většinou neškoleným hlasem, se dostává do té správné konstelace k cestě za upřímnou a silně emotivní výpovědí.

Největším objevem a Horáčkovou divokou kartou je tentokrát neznámá křehká Hana Robinson. Na desce jsou tři její skladby a ve dvou zpívá, díky ní se album zřejmě stalo jazzovějším ve srovnání s předchozími Horáčkovými počiny. Přece jen o něco výrazněji tu ale působí ne tolik jemné, zato emotivnější kolegyně, zejména Natálie Kocábová, Lenka Nová a vynikající Szidi Tobias.

„Ohrožený druh“ je z logiky věci velmi pestrý. Osm skladatelů a sedm hlavních interpretek vytvářejí různorodý, avšak pohromadě držící celek, z nějž vyčnívá pouze „Veselo k uzoufání“ z dílny Franty Černého a Karla Holase. Typická čechomorovka sice není sama o sobě špatná, její hudba tu ale příliš nekooperuje s textem a v kontextu desky navíc působí rušivým dojmem. To je ale jediná věc, která tentokrát Horáčkovi nevyšla.

Michal Horáček totiž moc dobře ví, co chce. Umí napsat kvalitní text, má dostatek prostředků i trpělivost pro vznik nadprůměrných alb. Je osobností, pro kterou jsou ochotny pouze sekundovat a hrát třetí housle persony jako Matěj Ruppert („Jak ten chlap se na mě divá“) nebo Lenka Dusilová („Veselo k uzoufání“). A i díky tomu si na „Ohroženém druhu“ zachovává svou vysoko nastavenou laťku.

Honza Průša, musicserver.cz