Prezident Akademie populární hudby, předseda správní rady a.s. Fortuna, textař. Je mu čtyřicet sedm a energie a dychtivost z něho sálají jako z dvacetiletého. Trochu neuroticky si zapaluje jednu marlborku za druhou, mluví překotně a bleskurychle přeskakuje od jednoho tématu k druhému. Zrovna se začal učit hrát tenis. Vůbec nepochybuje o tom, že tuhle hru zvládne. Vždycky, když něčeho chtěl dosáhnout, dokázal to.
Na vaší nové společné desce se zpěvákem Richardem Müllerem je skladba Srdce jako kníže Rohan, v níž se zpívá: „Svět nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč“. Vy jste byl hráč?
Od patnácti let to byla moje profese a jsem jím dodnes. Jakožto majitel sázkové kanceláře jsem součástí sázkové hry, vyplácím výhry, beru zisk, odečítám ztráty. Mnohem zajímavější je otázka hráčství v obecném významu. Teď jsem o tom napsal diplomovou práci, je o filozofii hazardu. Hazardní hru spojujeme nejčastěji jen s penězi, ale to je institucializovaná hra. Ta neinstitucializovaná, tu hrajeme dnes a denně všichni. Každý člověk je hazardní hráč, jakékoli rozhodnutí je sázka na nějakou kartu. V každém momentě sázíte přinejmenším neobnovitelný zdroj, kterým je čas vašeho života. V kartách sázet můžete, v životě musíte. Kupříkladu rozhodnutí, koho si vezmete za manželku. To je obrovská sázka nekonečného významu. Investujete totiž nejen své hmotné statky, které do manželství vnášíte, ale především svůj život, své geny. Musíte riskovat, musíte vsadit na jednu z těch miliónů žen. Moje zkušenost hazardního hráče je, že jediným zaručeným způsobem, jak nic nevyhrát, je hrát při zdi. Být přizdichcáč.
Je hráčství vrozené nebo se dá naučit?
Dá se to vypěstovat. Nemusí se tomu říkat hráčství, stačí naučit se riskovat. Když to řeknu trochu drze, tak někdo promarní čas svého života stále stejnou prací v pekárnách, protože nebyl nikdy ochoten hrát o víc. Začal u píky a taky tam skončil. To je jeden extrém. Pak je druhý, když sázíte vždycky všechno. A chybí vám budík, který by vás varoval. To je taky špatně. Když hrajete, samozřejmě musíte i prohrávat. To je to zákonitost. Jde jen o to víckrát vyhrát než prohrát. Když prohrajete ve čtyřiceti sedmi případech ze sta a v padesáti třech vyhrajete, je to skvělé. Těch sedm výher je rozhodujících. Garantuju vám, že takový výsledek je fenomenální.
Začínal jste jako bookmaker v Chuchli. Prý jste se naučil i maďarsky, abyste mohl lépe sázet na závody klusáků v Budapešti.
V Chuchli se sázelo jen přes léto, v zimě tehdejší Státní závodiště nabíralo sázky na klusáky v Maďarsku. V Praze se k těmhle závodům vydávala jen na cyklostylu tištěná startovní listina bez dalších údajů. Všechno podstatné se ale psalo v maďarském programu, který se dal koupit přes Maďarské kulturní středisko. Krásný sešit s množstvím skvělých informací. Jen jste museli umět maďarsky. Já si sice maďarsky sotva umím říct o rohlík, ale rozumím tomu, když se píše, že nějaký kůň šel do cílové rovinky ve vítězné pozici a vtom udělal nějakou hrubou chybu. Takže jsem měl v porovnání s ostatními sázejícími nekonečnou výhodu. Hráčství s sebou nese především to, že si musíte umět vypěstovat instinkt pro permanetní, každodenní získávání výhod. Těch, které se zdají být třeba naprosto nepodstatné. Natož těch zásadních.
Zajímali vás víc koně nebo sázky?
To se nedá oddělit, koně a sázky k sobě patří. Dostihy se zrodily z toho, že se dva majitelé koní vsadili, který kůň bude rychlejší. Mě bavilo sázení, ale zpětně mě to nutilo zajímat se o koně, jejich rodokmeny, minulost, trenéry, jezdce. Byla to dřina, vést si kartotéky se stovkami koní a vědět o nich, který dobře chodí na blátě, který je vytrvalý…
Jaké bylo vaše postavení ve světě dostihových sázek?
V patnácti, šestnácti letech jsem přišel do společnosti protřelých mazáků, kde všichni kuli pikle proti všem. Každý znal osvědčené triky a každý se už mockrát spálil. Teď čekali na šestnáctiletého blbečka, aby mu jeho peníze vzali. Měli velkou výhodu zkušenosti. Ale já jsem ji za tři, čtyři roky taky získal a navíc si dokázal najít ty své výhody, o kterých oni nevěděli.
V textu o knížeti Rohanovi je i plno výrazů z oblasti karetních her – valcha, kobera, parole, šnit… Karty jste taky hrál?
Samozřejmě, to byla naprosto integrální součást světa sázek. Dostihy byly jednou týdně, karty jely každý den. Odpoledne se začínalo hrát u Nováků, po desáté večer se u někoho v bytě hrála valcha – hlavně karetní hra „moje teta – tvoje teta“. Hrálo se do rána, pak jsem šel do školy.
Jaké bylo hráčské prostředí?
Fantastické. Okolo byl tábor míru a socialismu, plný nástěnek, domovních důvěrníků, udávání, ale já se s ničím takovým nepotkal. Vlastně jsem nikdy nežil v socialismu! Já byl uprostřed čirého kapitalismu, který se odehrával v uzavřené společnosti. Záleželo pouze na vašich schopnostech a bylo jedno, jestli je někdo v KSČ, jestli je uhlíř nebo docent. Hrát chodili všichni. Mladší i straší, ti, kteří hráli už za války. Jen ženy se nezúčastnily. Nemají hráčský pud.
Čím to je?
To nevím, někdy bych se nad tím chtěl zamyslet. Ženy sázejí sportku, hrají na automatech. Hrají tam, kde jde o otázku štěstí. Když by se ale měly s někým utkat, když by měly své schopnosti vystavit střetu se schopnostmi toho druhého, tak do toho nejdou. A nejenže do toho nejdou, je jim to vysloveně odporné.
Byl jste teenager, když jste začal hrát. Nebál jste se?
Bál. Ale byl jsem drzej, to byla moje výhoda.
Šlo vám často o existenci, nebo dokonce o život?
O život ne, o existenci možná. Jeden rok jsme mohli jet s rodinou do Francie, druhý rok jsem doslova lepil flašky od piva, abysme měli co jíst.
Jakým způsobem si vykládáte princip fair play?
Každá hra, aby naplňovala svou definici hry, musí mít pravidla, která jsou jasná, kontrolovatelná a vynutitelná. Fair play – česky poctivá hra – je vůbec jediná hra, která snese označení hra. Jinak to nemá smysl. A jediné, co se skutečně vyplácí, je hrát fair. Podvádíte-li, krátkodobě vyhrajete, ale dlouhodbě jste bezcenný. Když bude bankéř v kartách podvádět, nikdo k němu nebude chodit hrát. Fortuna je vedena s brutální poctivostí ne proto, že bych by tak strašně poctivej, ale proto, že nejsem blbej. Kdybychom ovlivňovali nějaké zápasy, asi bychom dvakrát pětkrát hodně vyhráli, ale za půl roku bychom mohli podnik zavřít.
Setkával jste se často s nefér hrou?
Setkával. Lidé, kteří nemají na to, aby si získali výhody v rámci pravidel, se je snaží získat mimo. V takových případech jsem se snažil už předem odstranit všechny možnosti, které by nefér jednání umožňovaly.
V roce 1974 vás vyhodili ze studií Fakulty žurnalistiky. Byl jste dva měsíce ve vazbě, pak jste dostal podmínečný trest. Bylo to za hraní?
Chtěli mě odsoudit za hazard. Jenže když se při přelíčení ostatních valchačů ptali: „Tak co, občan Horáček, vyhrával…?“ , oni odpovídali: „Vyhrával. Ale taky prohrával. Asi skončil na svejch.“ A když to řeklo osmnáct lidí, tak soud skončil a natvrdo mi nic nepřišili.
Dali mi podmínku: odsoudili mě za to, že jsem zfalšoval dokument potřebný k udělení výjezdní doložky. Chtěl jsem jet do Ameriky, na doložku bylo potřeba potvrzení SSM. Jenže já v SSM nebyl, takže mi řekli: „Soudruhu, my tě neznáme, takže tě nedoporučujeme.“ Šel jsem, vzal nový formulář, vrznul na něj razítko s včelou, které jsem sebral dědovi a jel do Ameriky. Když jsem se vracel, už na mě čekali. Bohužel jsem se zachoval nehráčsky – já se totiž s tím husarským kouskem ještě před odjezdem pochlubil, takže mě někdo udal.
Jaké byly ty dva měsíce ve vazbě?
Kdyby mi řekli, že tam budu jen šedesát dní, dá se to vzít. Tehdy jsem si ale myslel, že bych tam taky mohl být roky. Byla to cenná zkušenost, člověk si urovná myšlenky. Ptal jsem se sám sebe: „Měl jsem to udělat, neměl…?“ Odpověděl jsem si: „Ano“. Protože nějaké SSM nikdy nesmí zvítězit na mou osobní svobodou. Taky mi to pomohlo najít si místo ve světě. Byl jsem jako potenciální novinář vyřízený. Když mě vyhodili ze školy, mysleli si, že nemůžu nic… Jenže já jsem paradoxně mohl najednou všechno. Začal jsem psát anglicky pro americké noviny, dostal jsem tam dokonce i novinářskou cenu a nakonec jsem tam jel studovat.
Zajímala se o vás Stb?
Zajímala. Když jsem byl veden jako zaměstnanec družstva invalidů, tak za mnou přišli a ptali se, o čem se mí spolupracovníci, invalidé-chartisté baví. A že prý moc dobře vědí, že chodím na karty a že bych se rád vrátil na vysokou. Nevěděl jsem, co na to, ale přemýšlel jsem. Po pár dnech přišli znova. Říkám: „Soudruzi, já bych rád, já vím, že práce, kterou děláte, je úžasná, ale já vždycky, když přijdu do nějaké konfliktní situace, tak se pomočím. A nejenže se pomočím, ale když dostanu silnější epileptický záchvat, tak se válím po zemi a mám pěnu u pusy. Ono by to asi nedopadlo dobře – představte si agenta, který se vždycky pomočí.“ Nechci ze sebe dělat hrdinu – já se nedostal do situace, ve které bych skutečně musel prokázat nějaké hrdinství.
Hrozilo někdy, že by vás hazard pohltil?
Samozřejmě, protože je to atraktivní, dynamický svět. Nekonečný boj, stále vzedmutá hladina adrenalinu.
Jaká je mez, kterou není radno v tomto světě překročit?
To je důležitá otázka a vztahuje se i k té předchozí. Položil jsem si jí zhruba v době, kdy mi bylo třicet dva. Ptal jsem se sám sebe, co jsem dokázal? Vopucuju všechny kořeny v sázkách na maďarské klusáky, umím docela dobře dávat karty, umím dělat blbečka, co se pomočuje. Ale je mi tolik, kolik bylo Kristovi rok před smrtí.
Tehdy jsem se zrovna vrátil z Ameriky, tím spíš se mi nechtělo jít zase mezi valchaře. Ale měl jsem štěstí, protože se zrovna objevil Gorbačov, perestrojka a glasnosť. Řekl jsem si, že snad má cenu se o něco pokusit – dokonce v tuhle chvíli se člověk musí o něco pokusit, je to historická šance. Začal jsem psát do Mladého světa, což byly jediné ucházející noviny v tehdejší době. Ale zároveň jsem si říkal, že je potřeba dávat ještě něco víc. A kupodivu jsem získal dojem, že nevým médiem pro podstaný vzkaz je v této době písnička. Pokaždé si vybavím, co jsem kdysi četl o Chandlerových detektivkách: „Vzal ten starý otřepaný žánr a udělal z něho literaturu“. Chtěl jsem vzít ten vysmívaný a otřepaný žánr pop music a v něm něco říct, něco jím ovlivnit. Tím jsem se vlastně rozhodl. Měl jsem svoji ambici, vizi a na hazard jsem už nepomýšlel.
A po těch víc než patnácti letech psaní textů se mi zdá, že právě písnička je moje „katedra“ z níž můžu sdělovat to, co považuju za důležité. Jarek Nohavica říká: „Vždyť jsou to jen písničky“. Pro mě to ale nejsou „jen“ písničky. Pro mně je to všechno.
Máte stálé nutkání psát, nebo to berete jako řemeslo?
Jestli to má být umělecká tvorba, tak to musí vycházet pouze z nutkání. Samozřejmě musíte řemeslo zvládnout. Učil jsem se na spoustě textů pro Karla Gotta, Hanu Zagorovou, Michala Penka. Psal jsem je, abych si něco vydělal, ale hlavně proto, že jsem se na nich chtěl naučit řemeslu. A zjistil jsem, že se je nenaučím asi nikdy. Skvělě to umí třeba Zdeněk Borovec. Dostat demosnímek a na něj udělat dobrý text. To já nedokážu.
Tak jsem začal psát texty s tím, že teprve na ně vznikne hudba. Skladatelé to nemají rádi. Když to řeknu brutálně, tak pro ně je text něco jako další saxofon pro jejich skladbu. Ale měl jsem to neuvěřitelné štěstí, že jsem potkal Petra Hapku. Přinesl jsem mu texty a on mě nevyhodil. Naopak mi řekl, že rád skládá na text, protože to je podobné jako u filmové hudby, kterou dělá. I ta ilustruje příběh.
Vaše texty mají dvojí charakter. Ironické, chladně racionální příběhy, jako třeba Králíček Azurit, a pak básnivější, fantazijnější, surreálnější. Na nové desce je to třeba Baroko. To je záměr?
Vždycky jsem se přeléval od jednoho vidění světa k druhému. Dělám to i v textech. Dávám si pozor, aby se neřeklo: „Horáček zas bude psát o tomhle…“ Vím, že pohledů na svět může být tolik, kolik je lidí. Tohle jsem pochopil už jako kluk, protože táta byl nadšený komunista, máma militantní antikomunistka, babička chodila každý den do kostela a dědeček byl přírodovědec, který svět nevykládá, ale jen pozoruje.
Jak vlastně vznikl text písničky Baroko?
V jedné povídce Isaaca Bashevise Singera se píše o člověku, který jede vlakem a považte: náhle pocítí neodbytnou potřebu se pomodlit. V tu chvíli jsem měl nutkání napsat text, který by byl něco na způsob modlitby. Modlitby prosící o to, abychom věřili. V té písničce je jeden důležitý verš: „Zem, která nemá své nebe, ztratila všechno – i sebe“. A mě hrozně štve, že naše dnešní společnost trpí chytráckou malověrností. My nevěříme. Ne snad rovnou v Boha, ale my nevěříme ani sami v sebe. Raději se spokojíme s tím malým „přizdichcáčstvím“. Raději uškudlíme dneska pár tisíc, místo abysme viděli dál a za pět let vydělali pět milionů – dolarů.
Ve vašich textech jsou často obrazy noci, rána. Píšete v téhle době?
Já jsem vedl obrácený život, ve dne jsem spal, v noci žil a hrál. Když to děláte dnes a denně, tak se to na vás podpíše. Když už jsem pak nehrál, psal jsem. V noci nezvoní telefon, děti spí, nikdo nepřijde na návštěvu. Nejsme na tenhle čas zařízeni, naše biologické hodiny jdou tak, že vstáváme s východem slunce. I proto je na noci něco mystického.
Jak je to se starými a novými texty na müllerovské desce. Které jsou nové? A kolik jich máte ještě v šuplíku?
Pro tuhle desku jsem vlastně nenapsal ani jeden nový text. Už asi před deseti lety jsem chtěl udělat s Richardem desku, pak z toho ale sešlo. On si ty texty ale schoval, postupně si bral i další. Teď přišel slovenský Universal s tím, že udělají Müllerovi desku se všemi českými písničkami, které nazpíval. Včetně Štěstí je krásná věc. S tím jsem nesouhlasil – nechtěl jsem prodávat něco dvakrát. Tak mu říkám: „Uděláme novu desku, autorskou, napíšu ti texty.“ A on jen odpověděl , že už ty texty přece dávno má. Jsou tam ale i ty, které se třeba Petrovi Hapkovi nehodily. Například zrovna Baroko, na které Ivan Tásler udělal nádhernou hudbu.
Richard Müller vám na dece mimo jiné děkuje „za produkci interpretačního výrazu.“ Co si pod tím lze představit?
Ta deska zabírá široké žánrové spektrum. Jednou zpívá Richard o hyenách při štvanici, pak je křehká věc s Bittovou, vedle toho monumentální Baroko. Mně šlo o to, abych Richardovi uvolnil výraz, nasměroval ho. Jinak už to byla jeho záležitost. Richard je dneska asi jediný člověk, který je schopen zpívat to, co si představuju pod pojmem moderní šanson. Člověk, jehož výraz má herecké zázemí a zároveň hudební, rockové cítění. Nedělá herecké písničky, které jsou nesnesitelné, ale ani není zpěvák, který jenom hlídá, jestli je nebo není nad tónem.
Jak jste s touhle deskou spokojen? Zvlášť když jste i jejím spoluproducentem.
Jsem spokojen na 95 procent. Jedna písnička tam měla být, místo ní je jiná. To je škoda. Celá situace vznikla na základě osobních neshod dvou lidí, já jsem stál mimo. Pro mě z toho plyne poučení, že pokud budu dělat v budoucnu podobné věci, tak je vždycky budu chtít mít maximálně pod kontrolou. Teď chci dělat ještě jednu desku s Petrem Hapkou a pak už vždycky sám.
Prezentujete se v poslední době především jako textař, prezident Akademie populární hudby. Skoro to vypadá, že Fortunu máte jen proto, abyste si mohl zajistit stálý přísun peněz pro život.
Ano. Já považuju za svůj životní úspěch, že mám společnost, která mi umožňuje to, abych byl textař. Osvobodilo mě to, nemusím plnit objednávky zpěváků a zpěvaček, muzikantů. Nejsem vázán termíny, smlouvami, naše desky vznikají až ve chvíli, kdy se skutečně porodí.
Co je vaším životním neúspěchem?
Lituji, že se ten neobnovitelný statek, kterým je čas, nemůže vrátit. Že nebudu nic znamenat v oboru, který jsem teď dostudoval a který mě nadchnul – ve filozofii. V 47 letech nemůžu čekat, že tu něco dokážu. Říká se, že co matematik nevymyslí do třiceti, na to už nepřijde. S přibývajícím věkem se možná dostaví moudrost, poznání, ale to nové, objevitelské, to dokáže odhalit jenom mladost. Ale přesto se filozofii věnuju, jako bych měl před sebou ještě sto let. Dělám to, protože bych chtěl proniknout do hloubky myšlenek a myšlení, chci pochopit, jak to třeba takový Tomáš Akvinský ve své době myslel. Chci rozumět dědictví, které nám nechal on další moudří.
A moje životní prohra je, že do skutečné hloubky už to nedokážu. Třeba tak, jako můj syn. Já s ním nemůžu držet krok, protože on se učí starořecky, hebrejsky, latinsky… Závidím mu, že je mu ukradená nějaká tátova Fortuna a že pro něho má cenu jen Herakleitos. Ale člověk má prostě jen jeden život.
A. Halada, Nedělní noviny, květen 2000
« ZPĚT