Karel Gott na konkurzu: Stal se Horáčkovým Všudybylem

29.03.2009

Z potemnělé kabiny za sklem před zvukařským pultem je slyšet hlas patřící půlstoletí k neměnným reáliím české krajiny. Karel Gott přišel nazpívat svou verzi písně, jíž bude vrcholit Horáčkova veršovaná hra Kudykam.

Z potemnělé kabiny za sklem před zvukařským pultem je slyšet hlas patřící půlstoletí k neměnným reáliím české krajiny. Michal Horáček mu tentokrát předepsal údiv nad světem, Petr Hapka pak v mohutně gradujícím finále skladby zas hlasově náročné „salto mortale“.

Je pátek brzy odpoledne, Karel Gott přišel do studia v pražských Nuslích nazpívat svou verzi písně Tante cose da vedere, jíž ve Státní opeře bude vrcholit Horáčkova veršovaná hra Kudykam.

„Hlavní postava přichází na jeviště a shrnuje celý příběh hry. S režisérem Dodo Gombárem jsme se dohodli, že toto bude okamžik, kdy přijde některá z pozvaných osobností a vedle herce v hlavní roli, Vojtěcha Dyka, Karla Dobrého nebo Csongora Kassaie, se bude prezentovat jako druhý Kudykam. Na jevišti skončí v té chvíli jeden příběh a začíná další – ten který musíme žít ve vlastním životě,“ vysvětluje textař Michal Horáček důležitost písně, která si v názvu nese údiv nad tím, že kolem je stále „tak mnoho věcí k vidění“.

Dodá, že aranžér, šestadvacetiletý Ondřej Brzobohatý, Gottovi píseň upravil tak, aby dala vyniknout zpěvákovu tenoru. „Jinak je mnohem šansonovější,“ říká o skladbě Horáček. „Vojta Dyk ten vysoký tón na konci nezpívá, to je Karlův vynález. Ale zazpívat to pokaždé je těžké. To je jako kdyby chtěl člověk pokaždé dát gól z penalty.“

„Podívejte, ta písnička má tempo přesně 70 úderů za minutu,“ s úsměvem obrací Brzobohatý pohled od obrazovky počítače ke Gottovi, který brzy oslaví kulatiny se stejnou cifrou. Stačí pár taktů, aby vynikla preciznost, s jakou se „emeritní zlatý slavík“ i výrazově vypořádá s textem, který v jeho podání získává další rozměr.

„Leckdo mi říká Všudybyle/ a přesto jdu a střídám směr,“ říká se v písni, díky níž Gott to březnové odpoledne vystupuje ze své role jistoty, která jen málokdy překvapí. Naposledy snad před pár lety právě s Horáčkovým textem Už pohřbili mě stokrát, v níž si utahoval z nelichotivé nálepky „zpěváckého zombieho“. Gottův výkon za mikrofonem tu ovšem připomene, jak málo měl zpěvák za posledních patnáct let písní, které by daly legendárnímu „zlatému hlasu“ i léty pěstované, dokonalé profesionalitě hlubší smysl.

„Už chodím světem tolik let/ a přesto dál se divím síle/ jež nutí včely dělat med a sněhy barví sněhobíle,“ zpívá tu Gott. „Tu ,sílu‘ bych vzal fortelněji, s větším respektem,“ přimlouvá se přes skleněnou stěnu Horáček a za moment zas vysvětluje, jak úsečně má zaznít slovo „kvér“.

„Co kdybych to zkusil jinak?“

„Pojď si to, Karle poslechnout,“ vyzve Gotta po čase spokojený Horáček. „Není třeba poslouchat. Co kdybych to zkusil ještě jinak?“ ozve se zpoza skla. Gott nakonec překlene obtížné finále písně lehkým falsetem, bez zbytečného tlačení na pilu.

Za padesát minut je hotovo. Z atmosféry všeobecné spokojenosti s výsledkem vytrhuje osazenstvo studia jedině absolutní profesionál Gott, který několikrát podotkne: „Ale můžu ještě vedle toho nabídnout…“

„Pro Operu je to jasné. Ale jestli se objeví právě tahle verze i na albu, to nevíme. Holt i Karel Gott je uchazeč. V umění musíme být nemilosrdní,“ shrnuje nakonec Horáček. „Když se nám nejvíc bude líbit právě tahle verze, tak tam bude Karel. Ale zazpívá-li to kdokoli… zajímavěji, bude tam on. Nebo ona.“

V tu chvíli by pozorovatel riskl sázku na Gottovo jméno, i kdyby nakonec nevyšla. Pro ten krátký moment, v němž veterán české kantilény vystoupí z bezčasí a vydá se, jako Všudybyl, na cestu.

Petr Vizina, ihned.cz