Každé náhodě se musí trošku pomoci

Spisovatel, textař, producent, novinář, básník, bookmaker, ale i „ten, co napomohl odsunu rudých bratrů“. Michal Horáček se do povědomí české veřejnosti zapsal ve spojení s mnoha přívlastky. S kterýmkoliv z nich budí jeho jméno respekt. Zřejmě nejvíc ho však lidé vnímají jako autora nestárnoucích písňových textů, polovinu zavedeného hudebního tandemu Hapka & Horáček. Sešli jsme se s ním v jedné útulné restauraci poblíž Státní opery, otázek padlo hodně a odpovědí ještě o poznání víc…

Rád uvádíte, že v životě člověka hrají velkou roli štěstí a náhoda.

Jistě, ale každé náhodě se musí trošku pomoci. Žádná ze mě neudělá mistra světa v těžké váze v boxu – vždyť jsem pro to nic neudělal. Stejně tak ze mě neudělá právoplatného účastníka diskuze o jaderné fyzice, v té budu vždycky za blbce. Náhodě je zkrátka potřeba jít naproti, a pak jen doufat, že se stane i něco, co si člověk připravit nedokáže.

Stejně tak se občas stane, že skutečnosti, které se na první pohled tváří jako špatné, jsou ve výsledku tím nejlepším. S odstupem času tak vidíte možná i váš výlet do Ameriky, kvůli kterému vás zavřeli a vyhodili ze školy?

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Já si to úplně nemyslím – když vám někdo řekne, že máte vy nebo někdo z vašich blízkých fatální nemoc, není to dobré k ničemu. Je ale pravda, že u mnoha věcí, které se jeví jako nepříznivé nebo bolestné, po nějakém čase zjistíte, že byly velmi příznivé. Když mě v jedenadvaceti vyhodili ze školy, zavřeli do Ruzyně, sebrali pas a obžalovali mě, vypadalo to strašně. Teď s odstupem vidím, že mě to postrčilo k mnoha věcem, které by mě jinak zřejmě minuly. Například jsem nesměl psát česky, nezbývalo mi tedy, než se naučit anglicky, abych mohl publikovat v anglosaských časopisech. A spousta dalších věcí…

Podobné to možná bylo i v hudebních začátcích s panem Hapkou, kdy vaši první písničku Litánie paní Hegerová odmítla. Jaké jste měl tehdy pocity?

Když děláte v týmu, je zásadní najít něco, co vyhovuje všem a co chtějí všichni rozvíjet. Skutečnost, že tímhle testem spousta věcí neprojde, je úplně přirozená a správná. Každý z nás je jiný, má jiný životní příběh… Reakce Hany Hegerové mě nešokovala – navíc jsem věděl, že máme další písničky, a cítil jsem, že se jí některé budou líbit.

Píseň Všechno nejlepší se původně jmenovala Kráva mého života – paní Hegerové se ale tenhle název nelíbil. Na rozdíl od pozdější doby se vám váš záměr nepovedlo prosadit – je to o tom, že se jisté sebevědomí odvíjí od zkušeností?

Tehdy jsem byl opravdový benjamínek, Hana Hegerová i Petr Hapka byli velké hvězdy a já ten nejmladší, který přišel z Chuchle a nikdo ho neznal. V takové pozici jsem nemohl uplatnit nějaké právo veta. Ještě ke všemu byl tenkrát textař ten poslední z posledních.
Napřed někdo něco složil, nazpívalo se to svahilštinou a když bylo všechno připraveno, řeklo se jen – tak to otextujte. Přitom já to cítil úplně opačně. Napřed má být sdělení, příběh, až pak hudba, instrumentace a zpěvák. Věděl jsem, že je můj postup jiný a neobvyklý, ale jen ten jsem chtěl zastávat.

Přesto se vám to povedlo už na albu V penziónu Svět – nehledat píseň pro interpreta, ale interpreta pro píseň. Ráda bych se ale ještě zastavila u textů – nezdá se vám, že je v nich Slovensko o krok dál?

Slovenská hudba byla daleko před námi, protože tam uměli skládat na text – na hotové věci Peteraje, Filana a dalších předních textařů. Teprve s Penziónem Svět přišla změna, která český text rehabilitovala. Aby mě v tomhle směru někdo nechytal za slovo, výtečné texty tvořili už dávno před námi třeba Kryl nebo Nohavica, ti ale psali pro sebe, nemuseli se ohlížet na interprety. My jsme pro interpretaci nabídli autentické písňové příběhy i jiným, nejrozličnějším.
Krom toho – jako Češi sotva můžeme hudebně soupeřit s Norah Jones, Bobem Dylanem, Pink Floyd a dalšími světovými giganty, už proto, že oni mají pro práci nesrovnatelně lepší podmínky. Ve vztahu k nám se ale nikdy nezbaví jednoho handicapu – oni totiž nezpívají česky pro Čechy. To si musejí obstarat Češi sami. A pokud slova přicházela jako poslední, sotva se divit příšernému úpadku nejen textů, ale i celé naší populární hudby.

Za ty desítky let jste dělal s mnoha lidmi, každý byl jiný… Jak vypadá vaše spolupráce – přizpůsobení, kompromis?

Každý zpěvák dnes ví, že u mě nemá nic zajištěného. Nikomu ovšem nediktuji svůj předem hotový názor. Jednotlivé interprety nechávám výpověď spoluvytvářet, a pak jim řeknu buď ano nebo ne. Kdybych jim nutil, jak to mají dělat, ochudil bych píseň o jejich osobitý umělecký přínos.

S panem Hapkou jste vytvořil spoustu nesmrtelných hitů. Když jsme spolu mluvili posledně, říkal jste, že byste nechtěl, aby byla tím vaším hlavním odkazem píseň Levandulová. To se ale nedá ovlivnit.

Máte pravdu, člověk se k tomu občas vyjádří, jeho slova ale stejně zapadnou. Můžu udělat jen to, že ji nezařadím na výběr hitů – tím dávám najevo, že jiné své písně považuji za kvalitnější nebo podstatnější. Levandulová není písnička, za kterou bych se styděl, splnila své poslání. Je taková milá, ironická, ale není tím milníkem. Někdy zkrátka lidé nepochopí, že je to parodie. Jednou jsem v novinách četl o klukovi, který vyloupil poštu někde v Hrochově Týnci. Když se ho ptali, proč to udělal, řekl jim, že viděl film Limonádový Joe…

V současnosti dokončujete záznam představení Kudykam, odvysílá ho Česká televize a následně vyjde i na DVD.

Je dobře, že natáčení přišlo v době, kdy jsme po sedmdesáti reprízách většinu věcí v představení už vychytali. Co je důležité, měli jsme velké štěstí na skvělý tým – pan režisér Polesný a pan šéfkameraman Špalda jsou mistři a úžasně se na Kudykama připravili. Pan kameraman ho viděl asi sedmkrát, postupně si zaznamenával nápady a nakonec měl celou knihu – záběry, střihy… To už se dnes nevidí.

Přesto, nebál jste se do toho jít? Všechno se na obrazovky přenést nedá.

Zpočátku jsem byl trochu skeptický – je zřejmé, že divadlo patří na jeviště, já osobně nikdy neměl požitek z žádného divadelního představení v televizi. Teď to ale kupodivu cítím úplně naopak.
Když jsem pak během představení seděl v přenosovém voze, mohl jsem vidět to, co jako divák z hlediště nikdy nevypozoruji – detaily herecké práce, které člověku jinak unikají.

Do Kudykama jste v roce 2010 přidali další skladbu – Zázrak. Narazil jste na materiál, který vám v představení chyběl?

Původně jsem chtěl, abychom v nové sezoně od září udělali změny, nějaké scény rozvinuli. Pak se ale ukázalo, že Kudykam před sebou nemá v Opeře několik desítek repríz, které ještě měl a soudě podle návštěvnosti mohl mít – a přepracovávat děj by v tomhle případě nebylo chytré. Píseň Zázrak je ale tak mohutná, že jsme ji přidat prostě museli. Pozoruhodné je, že se na začátku říkalo, že je Kudykam moc dlouhý – a končí ještě delší. (smích)

I přes „přestěhování“ Kudykama do Brna – jak probíhá loučení s takto velkým dílem, do kterého jste vložil tolik energie?

Trochu nostalgické to je, všichni účinkující si vzájemně podepisují programy a tak napůl se loučí, ale všechno má svou dobu. Myslím, že je hezké, že se Kudykam hrál zrovna ve Státní opeře v Praze a podívá se i do Národního divadla v Brně, což jsou pro hudebně-dramatická díla dvě zásadní české scény. Nádherné vzpomínky nám, tvůrcům i divákům, nikdo nevezme.

Navíc loučit se na vrcholu je určitě lepší než dole…

Je to zvláštní, obvykle se s divadelním představením končí ve chvíli, kdy diváci přestanou chodit. Tady je to naopak – teď je větší zájem než na začátku. Mockrát jsem si v téhle souvislosti vzpomněl na Gretu Garbo, která skončila v době, kdy byla nejkrásnější a nejslavnější. V srdcích svých obdivovatelů zůstala navždy mladá a krásná. Těší mě, že Kudykam odchází tak vysoko na vlně zájmu.

Vaším velkým snem bylo napsat román, jde o jednu z dalších met?

Vždycky jsem to tak cítil, teď ale vidím, že k tomu zřejmě nemám dostatečný talent. Jeho součástí je totiž i puzení – když vás k psaní románu stále něco táhne a všechny rozumové věci jdou stranou. Já ten tlak uvnitř sebe ale necítím. Nevím, třeba to ještě přijde. Teď se soustředím na Kalendář villonských balad. Pro mě vlastně půjde o kapitoly toho románu, jenže napsané ve verších. Na verše už jsem si zvykl – líbí se mi, že je v nich důležitá nejen každá věta, ale každé slovo, každá slabika. Donutí to člověka k tomu, aby byl přísný sám na sebe a aby všechnu vatu vyhazoval – protože verše ji nedovolí. V románu si autor přeci jen sem tam uleví, tady ne.

V jednom rozhovoru jste zmínil, že je pro vás důležité psát si věci na papír. Je ale jen otázkou času, kdy vymizí časopisy, nahradí je weby a stejně tak už fungují čtečky knih.

To se asi stane, alespoň do určité míry. Já taky něco píšu na počítači – například svou doktorandskou práci. Když jde ale o jednu báseň na osmadvacet řádek, je pro mě lepší psát rukou. Abych ji mohl nosit všude s sebou, což je přeci jen u papíru jednodušší. Mám ho někde po kapsách a když mě náhodou něco napadne, můžu cokoliv dopsat. Navíc to k té básni daleko víc patří, jde o ten fyzický kontakt – tuha, papír, to, že je prsty drží… Máte pocit, jako byste pracovala s hlínou nebo na poli. Myslím si, že s básní by se tak nakládat mělo.

Jinak vás ale doba elektronického tisku neděsí?

Ne, proč by mě měla děsit? Svět už se děsil mnohokrát. Třeba když Guttenberg vynalezl knihtisk, zavládlo strašné pozdvižení. Kde kdo bude moct číst třeba Bibli, předtím to lidé museli poslouchat z kazatelny a teď ji mohl mít každý doma. Mohl šířit leccos, co napsal. Mnoha vzdělaným to připadalo jako konec světa. My teď prožíváme podobnou revoluci, jako byl knihtisk. V téhle elektronické internetové době vzniká něco nového, něco nám to bere a něco nám to dává. Přijímám to jako životní fakt a netrápí mě to.

Myslíte si, že si kvalitní dílo zákonitě najde své publikum?

Nemusí. Nebo až po dlouhé době. To vidíme u mnoha obrazů i knih. Třeba Mácha byl objevený nějakých padesát let po smrti. Napřed dostal kartáč od dobových kritiků, jeho první knihy se prodalo dvanáct kusů – a to si ji ještě vydával sám. Dneska je pilířem české poezie. Někdy to procitnutí trvá prostě dlouho. Kdesi jsem četl hezký postřeh: Génius je člověk, jehož dílo pochopí ti mentálně slabší až za dvacet let. Něco na tom, aspoň někdy, asi bude.

Jaké máte zkušenosti s neustále omílaným tvrzením – úspěch se neodpouští?

To je složitější. Naše společnost je rovnostářská, všichni sledují ty ostatní – „proč by na tom měl být ten druhý líp než já?“ Nejsme zvyklí na to, že si člověk úspěch zaslouží, ale na to, že je odměňovaný nějaký lepší přisluhovač. Ten, kdo byl drzejší nebo víc udával, míval často větší možnosti. Všímám si tu ale jedné zvláštní věci – dřív tu všichni měli buď škodovku nebo žigulíka – a pokud měl člověk nového, nejpozději do týdne mu ho sousedi obešli s korunou a zničili mu lak. Ale kdyby měl mercedes, tak ne. Karel Gott byl jediný bohatý člověk, kterého jsem osobně znal, a přesto mu nikdo nezáviděl, protože byl tak nějak mimo soutěž, tomu to přiznali. Takže nejhorší, čeho člověk v Česku může dosáhnout, je malý úspěch. Takový, co si někde na sídlišti trochu povyskočí a ti ostatní jsou z toho pominutí. Když se ale odsud dostane třeba do Carnegie Hall, už je to jiná situace a najdou se i tací, kteří ho dokonce respektují. Je to trochu zvláštní – když úspěch, tak hleďte, ať je pořádný.

A co oblíbená fráze – peníze nejsou důležité?

Jsou důležité, proč by nebyly. To se jen tak říká. Je to jako tombola z Formanova filmu: Peníze prý nejsou důležité, ale když zhasnete, a pak zas rozsvítíte, nezbyde na stole s připravenými výhrami skoro nic. A nejen v tom filmu, ale kdekoli. Takže peníze a materiální hodnoty pro nás očividně důležité jsou. Nicméně podstatné je to, aby nebyly důležitější než láska, přátelství, zdraví… nebo i tvorba.

Vidíte peníze jako cestu ke svobodě?

Peníze rozhodně zvyšují šance svobodu prohloubit a rozšířit. Už proto se všechny komunistické režimy tak snažily, aby všichni žili od výplaty k výplatě.

Slyšela jsem o vašem filmovém spojení se Žižkovem.

Kdysi jsme s Petrem Hapkou dělali film Fešák Hubert, v něm se musela trefit taková ta etika žižkovského frajera, toho pana Hraběte, kterého hrál Karel Heřmánek. Tenkrát jsem musel přemýšlet, jak to udělat. A jestli je to aspoň trochu žižkovské, jsem rád. Žižkov už není tak výjimečný, jako býval, dřív šlo o takovou zvláštní část Prahy, lišila se dokonce i mluvou… Byl bych rád, aby se k tomu trochu vrátil, aby byl jiný, než je třeba Libeň, Karlín nebo Vinohrady, ale nevím, jestli je to možné. Dnes je komunikace tak rychlá, že se všechny tyhle rozdíly stírají.
Samotného mě to mrzí, vůbec nechci, aby třeba lidi na Ostravsku mluvili jako Pražáci.

Dobře se znáte s panem Svěrákem – co vy a Jára Cimrman?

Pan Svěrák je tak laskavý, že mě vždycky pozve na premiéru nové hry a já tam samozřejmě s velkou radostí přijdu. Jsem strašně rád, že na Žižkově máme takové zvláštní divadlo, které nikde jinde není.
Má svůj vlastní život, atmosféru a vůni.

Jde o hodně specifický humor, který si našel skutečně široké publikum – každé představení je vyprodané. Přestože se většinou inteligentní kvalitní díla těžko prosazují, Járovi se to povedlo…

On je inteligentní takovým vstřícným způsobem, není to nic strašně složitého. Obrací se ke všem a je laskavý, někdo si z toho vezme míň, protože tak chytrý není, někdo si vezme víc, ale je to prakticky pro každého. Nikoho nediskvalifikuje a najdou se v něm intelektuálové i neintelektuálové – to pánové Svěrák a Smoljak vždycky uměli.

Pomalu se nám rozjíždí rok 2011 – jaké jsou vaše hlavní plány?

Teď musím hlavně dokončit Český kalendář, ten je pro mě hodně důležitý. Právě jdu do studia, kde si budeme s kolegy pouštět věci, které mi došly e-mailem. Na svém webu jsem totiž vyzval lidi, aby zhudebňovali jednotlivé villonské balady, které průběžně uveřejňuji na www.kudykam.net. Aktuálně jsme tedy už dál než jen u písmenek na papíře, už máme i nějakou hudbu. Současně se stalo to, že bude paní Helena Třeštíková se svou dcerou Hankou o vzniku Českého kalendáře točit časosběrný dokument. Vybereme ty nejzajímavější lidi, kteří přiblíží svůj příběh. Předák montérů z Českého Těšína bude najednou na desce vedle Petra Hapky… To je senzační a já bych chtěl, aby to dámy zdokumentovaly, ale vůbec jim do toho nebudu zasahovat. Pak se bude připravovat kniha, která by měla vyjít v roce 2012. Tohle všechno bude směřovat k Českému kalendáři. K tomu všemu musím dokončit doktorandské studium, které jsem odložil kvůli Kudykamu.
Od února mě čeká dopisování vědecké práce. Je to, aspoň pro mě, strašně těžké, protože mozek je uzpůsobený tak, že je jedna část metaforická a druhá logická. Když dělám Český kalendář, žádná logika tam nehraje roli, zatímco při vědecké práci jde především o konsekventní argumentaci a nevím, jestli to není tak trochu na zbláznění.

Takže budete pendlovat mezi levou a pravou hemisférou…

Jako když na televizoru přepínáte programy. Ale i ty se musí napřed trochu zahřát, než naskočí. Snad to nějak přežiju.

Iva Marešová, Žižkovské listy