Úhel pohledu si můžeme rozšířit mnoha způsoby. Antropologie nabízí nejen mnohé, ale hlavně zásadní úhly pohledů na životní situace a období, ve kterých se nacházíme. Především na to, že pokud chceme vědět, kde jsme a kam chceme jít, tak musíme vědět, odkud jsme přišli. O studiu, volbě tématu dizertační práce, teorii i praxi v oboru antropologie, která je další metou v životě textaře, producenta a nyní také antropologa Michala Horáčka, se dočtete v našem rozhovoru.
Kde všude je v naší republice možné studovat antropologii a podle čeho jste volil, kde budete tento obor studovat vy?
Jaké jsou v České republice možnosti studia antropologie, o tom nemám dostatečný přehled. Pro mě bylo důležité, že tuto možnost nabízí, a to na vynikající úrovni, Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy. Díky tomu jsem se mohl stát žákem tak znamenitých osobností jako jsou třeba Dr. Yasar Abu Ghosh, prof. Stanislav Komárek, doc. Zdeněk Nešpor, prof. Miloš Havelka, dr. Jan Horský a řada dalších.
Jakému typu lidí byste toto studium doporučil, je možné kategorizovat?
Doporučil bych to především tomu, kdo je ochoten se dlouhá léta věnovat intenzivnímu studiu, přečíst stovky knih převážně v cizích jazycích a v neposlední řadě se jako etnograf vypravit za terénním výzkumem, který by také měl být dlouhodobý. Odměnou mu bude seznámení se s tím, co je vlastním předmětem sociální a kulturní antropologie, totiž pochopení Jiného, jehož je nutné v jeho jinakosti respektovat.
Setkal jste se během studia s tématy, o nichž byste řekl, že jsou v naší společnosti v současnosti neobvyklá, přesto velmi nadčasová?
Právě zmíněné respektování Jiného v jeho jinakosti je tím, co je v naší současné společnosti, tradičně provinciální, xenofobní a do sebe uzavřené, velice nerozvinuté. Je to i nadčasový problém, protože má historické rozměry i důvody.
Do jaké míry se vaše dosavadní profesní aktivity promítly či odrazily ve studiu antropologie?
Etnograf, jak už název napovídá, je tím, kdo kromě sběru svého materiálu podává o svém výzkumu písemnou zprávu. A psát jsem, podle svého mínění, do jisté míry už uměl. Až posléze jsem si uvědomil, že psaní vědecké práce je něco docela jiného nežli umělecká tvorba; vyžaduje pregnantnost, přesnou citaci pramenů a jejich ověřování, nakonec i docela jiný jazyk. Pro mě osobně bylo velmi obtížné tento jazyk zvládnout – začátky byly tak krušné, že jsem každou stránku studovaných pramenů musel číst několikrát a ještě se hodně ptát těch, kteří už v tom byli zběhlí, zda jsem si to vyložil správně.
Podle čeho si studenti vybírají, či mohou vybírat témata pro své dizertační práce?
Témata si vybírají zrovna tak, jako studenti jiných oborů – podle toho, co je zaujme. V sociální antropologii se s tím pojí ještě jedno podstatné hledisko: v jakém prostředí budu schopen svůj terénní výzkum provádět tak, aby byl smysluplný? Mnohdy to záleží na výborném zvládnutí nějakého jazyka a také na jiných kompetencích. Terénní výzkum se v etnografii považuje za přechodový rituál: kdo jej nepodnikl, nebývá za plnohodnotného příslušníka téhle „branže“ považován. A pak je nutné ještě jedno: zaujmout svým tématem i inspirativního školitele, který takovou práci vede.
Jaké bylo téma vaší dizertační práce?
Tématem mé práce, velmi zjednodušeně řečeno, byla symbioticko-opoziční povaha alternativních životních strategií, zejména se zřetelem k marginálním skupinám.
Sáhl jste po tomto tématu z nějakého osobního důvodu? Co vás k tomuto tématu nejvíce vedlo?
V posledku je volba tématu vždycky osobní. Já jsem v jedné takové marginalizované skupině strávil čtvrt století. Bylo by věčnou škodou o ní nepodat zprávu člověka, který byl jak aktérem, tak posléze získal kompetenci sociálního vědce.
Uvažoval jste o nějaké jiné alternativě tématu, než bylo zpracování: Habitus hazardního hráče – Etnografická rekonstrukce radikální alternativy v období reálného socialismu?
Nějakou dobu jsem uvažoval o antropologické studii z prostředí kmene Samburu v severní Keni. Opustil jsem tu myšlenku proto, že neumím místní jazyk, maa. Ale nevylučuji, že se k tomu ještě vrátím, materiál totiž postupně sbírám a možná jej jednou zpracuji.
Máte pocit, že se problematika vybraného tématu bude nějak více vyvíjet i v budoucnu?
Samozřejmě. Moje práce je, myslím, v jistém smyslu významná jako příspěvek k metodologii. Klasický koncept zúčastněného pozorování nahrazuje novým, podle mne podstatně poctivějším, totiž pozorovatelskou účastí – a jde ještě dál. Ale to se nedá rozebírat na několika řádcích; řeším to na mnoha desítkách stran své studie.
Kolik času zabralo zpracování tohoto tématu a co bylo k jeho zpracování potřeba?
Materiál jsem připravoval asi sedm let, 300 stránkovou dizertaci jsem pak napsal, přepsal, předložil k připomínkám svému školiteli a dalším odborníkům, znovu opravil a posléze dokončil během roku.
Která z kapitol byla ta, jež vás stála nejvíce úsilí a času? Z jakého důvodu?
Metodologická kapitola. Je to dosud ne zcela probádaný terén.
Je zpracování v takovém rozsahu obvyklé či doporučené, nebo jste měl možnost s mírou rozsahu své práce naložit dle svého úsudku?
Pro takové práce samozřejmě existují akademické standardy. Pro dizertační práci je to 140 stran (v jistém typu písma). Moje práce mám 300 stran. I kdybychom odečetli bibliografii, dokumentární fotografie a slovník hráčského výraziva, pořád by to bylo asi 260 stránek. Upřímně řečeno, rád bych to udělal ještě obsáhlejší, ale musím brát ohled i na to, aby to někdo učetl.
S jakými reakcemi na vaši dizertační práci jste se setkával ze strany profesorů?
Nejdůležitější reakce jsou ty, které písemně předkládají oponenti dizertační práce. V mém případě to byli prof. Alan a prof. Kolář; oba napsali asi dvacetistránkové, velmi pečlivě vypracované posudky. Nabídli lecjaké komentáře, oba však práci doporučili jako zdařilou a oba ji nadto doporučili k publikování. Knižně vyjde ještě letos, a to v Nakladatelství Lidové noviny.
Komu byste dizertační práci na toto téma doporučil prostudovat?
Samozřejmě tomu, kdo se v rámci antropologie věnuje studiu hráčských prostředí. Literatura na tohle téma se v posledních letech stává bohatší, zvlášť bohatá ovšem dosud není. Především by mě však zajímal názor etnografů na metodologii.
Při brouzdání po internetu jsem objevila titulek související s vaším studiem. Jaký je váš názor na to, že média komentovala ukončení vašeho studia titulkem: „Hazard mu přinesl titul?“
Média? Co to povídáte? Psala o tom nějaká paní v bulváru. Já to nečtu a troufám si říct, že ani vy byste neměla. Je to branže, která se živí lží a urážkami, dělají to lidé schopní psát o tom, že se prý Marek Eben rozvádí se svou handicapovanou ženou a podobné drzé hlouposti. Budu-li mluvit o své práci v souvislosti s relevantnějšími médii – potěšilo mě, že doyen naší sociologie a znamenitý autor prof. Petrusek v Lidových novinách prohlásil, že práci četl a že ji považuje za, cituji, „mimořádně vynikající“. To pro mě něco znamená.
Jaká témata se chystáte v antropologii otevřít a zkoumat, jakým směrem se budete ubírat?
Nejspíš zkusím ty Sambury. Pokud v tom prostředí budu moci strávit dohromady aspoň půl roku, což se v oboru považuje za minimum pro terénní výzkum.
Jaká témata vás naopak nelákají a proč?
Nelákají mě všechna ostatní. Je jich asi milión.
Měl jste během svého studia možnost posoudit spolupráci Akademie věd a UK?
Ne. Organizační záležitosti, kompetence akademických funkcionářů, udělování grantů a vůbec tahle „politika“ šla mimo mne. Já jsem se věnoval práci na svém tématu.
Po čas vašeho studia jste aktivně působil především jako textař a producent. Jak se pomyslné ručičky vah budou pohybovat nyní? Bude více antropologie, nebo psaní textů?
Ani jednoho. V nejbližších letech se chci věnovat básním, zejména v žánru villonské balady.
Máte malou dceru Julii. V čem vás příchod dítěte nejvíce zasáhnul, změnil, nasměroval?
To je tak hluboké téma, že jej nechci banalizovat odpovědí v interview. Krátce řečeno: do mého života vstoupila nová krása a já jsem za ni vděčný.
Jak se díváte na možnosti její generace ze svého úhlu pohledu? Troufáte si v tomto směru předvídat?
Možnosti generace mé malé dcery jsou fantastické. Narodila se do míru, prosperity, duchovní otevřenosti, obrovského pokroku v lékařství, genetice a ve všech dalších vědách. Jak si s těmi možnostmi poradí, to si ovšem předpovídat netroufám. Vím jen jedno: jako každý, i ona bude muset jednou vzít vlastní život do vlastních rukou. Mohu se jen modlit, aby většina jejích voleb byla správná.
Děkuji za rozhovor.
Michaela Lejsková, foto: R. Vano, ibestof.cz
« ZPĚT