Michal Horáček – deset příběhů o ženách

11.11.2008

Michal Horáček, jeden z nejvýraznějších českých textařů posledních desetiletí, se rozhodl vstoupit do hudebního světa i „sólovým“ albem. A jak je již u této renesanční osobnosti zvykem, není to samozřejmě album ledajaké. Unikátní „básnické pásmo“, které tvoří deset ženských příběhů od dívky, jež sotva překročila práh dospělosti, až po ohlédnutí zralé ženy za svými bohatými vzpomínkami, nese příznačný název Ohrožený druh. Křehké a poetické album vznikalo pozvolna v průběhu posledních čtyř let a podíleli se na něm nejvýraznější skladatelé a interpreti domácí scény.

Tím největším překvapením ovšem pro mnohé posluchače jistě bude skutečnost, že hlavní „hrdinky“ jednotlivých příběhů, tedy zpěvačky a „vypravěčky“ tvoří jména, která širokému publiku vesměs již tak známá nejsou. Horáček dal opět průchod své vášni pro nové a neokoukané talenty, které mnohdy ani vlastně nejsou skutečnými zpěvačkami, ale jejich způsob pojetí a výrazu dává písním mnohdy netušené rozměry a místy až syrovou autenticitu. Při finálním výběru zpěvaček tak hrálo roli zejména to, jak dokázaly přesvědčivě rozvinout poetiku obsaženou v jednotlivých příbězích.

Mezi vypravěčkami příběhů se objeví například osobitá Natálie Kocábová, známá svými sólovými deskami i literární tvorbou, která má v sobě dle Horáčka „křehkost i vzdor zároveň“. Další protagonistkou je výjimečná herečka a šansoniérka Szidi Tóbias, se kterou se autor seznámil díky její herecké kolegyni Ivaně Chýlkové a kterou již přizval jako zpěvačku na poslední „hapkovské“ album Strážce plamene. Mezi ostatními jmény je třeba vyzdvihnout určitě také současnou frontwoman Laury a jejích tygrů Lenku Novou, kabaretiérku Terezu Nekudovou, majitelku „nejhlubšího ženského vokálu“ v Česku Věru Nerušilovou, účastnici SuperStar a nynější „barovou“ zpěvačku Naďu Válovou nebo absolventku konzervatoře v Berklee Hanu Robinson.

Ze skladatelů Horáček zaangažoval samozřejmě svého tradičního spolupracovníka Petra Hapku, dále potom například Jardu Svobodu (Traband), Milana Vyskočka, Ivana Hlase nebo Čechomor. Horáček ve dvou případech také „sáhl“ do studnice inspirace zahraničními autory a přebásnil originálním způsobem po jedné písni od italského skladatele Paola Conteho a britské písničkářky Tanity Tikaram.

Pro toho, kdo má rád Horáčkovu tvorbu, však není podstatné obsazení známými jmény, ale především poctivost a pokora, s jakou umělec přistupuje ke každému tvůrčímu aktu. Opět se tak krásně ukazuje, že kvalitní desku netvoří jednotlivé hvězdy, ale skutečná osobnost, která dokáže spojit dohromady pestrý materiál, dát mu nezaměnitelný punc básnické upřímnosti a umožnit svým empatickým přístupem každé osobnosti, aby se posluchačům ukázala právě v tom osvětlení, ve kterém je nejpřitažlivější. A právě tuhle alchymii Michal Horáček ovládá prostě dokonale.

Vladimír Vlasák, foto: Sony BMG, idnes.cz