Michal Horáček: Deska Ohrožený druh je můj debut

10.10.2008

Horáček na albu Ohrožený druh, které vyjde koncem října, představí méně známé zpěvačky. „Je to vlastně můj debut. Až po čtvrt století práce jsem prvně podepsaný pod nějakým albem sám,“ říká Michal Horáček v rozhovoru pro MF DNES.

Jak jste tu desku nakonec poskládal? Chtěl jste, aby písničky dohromady vytvořily nějaký příběh?

Původně jsem myslel, že udělám setkání tří generací. Že například mezi Anetu Langerovou na jedné straně a Hanu Hegerovou na straně druhé vložím zpěvačku, která je životními zkušenostmi mezi nimi. Třeba Radůzu. Každá by zazpívala čtyři písničky, dohromady by to mohlo dát pěknou výpověď. Ale nezadařilo se. Buď jsem nebyl dost přesvědčivý, nebo opravdu měly jiné priority, nebo se jim to prostě dostatečně nezalíbilo. A tak jsem si po čase řekl: Proč by moje příběhy měly vyprávět jen tři zpěvačky a jen samé slavné? Snad by jich mohlo být víc a ne moc známých, jen když to budou umět a chtít. Tak jsem začal hledat, zkoušet a zvát do studia holky a dámy, které jsem potkal nebo mi je někdo doporučil. Za ta léta jich pak bylo… hodně.

Předložil jste jim texty pro album Ohrožený druh?

Zhudebněné texty. Dřív než zpěvačky jsem musel najít pro svá slova takovou hudbu, která by podle mého nejlépe rozvíjela jejich vzkaz a atmosféru. Tentýž text pak zpravidla zhudebnili tři nebo čtyři skladatelé, u písně Veselo k uzoufání mě opravdu potěšili až pánové ze skupiny Čechomor – jejich hudba je na ten text až sedmá. Jedině Jarda Svoboda z Trabandu a Petr Hapka to sfoukli hned napoprvé. Ty však znám a respektuju už léta, a tak mě to ani nepřekvapilo. Co překvapilo hodně, bylo naopak mé první setkání s Milanem Kymličkou – to je dvaasedmdesátiletý pán, který si místo knih čte partitury klasických autorů a zábavně se přitom kolébá. Má všelijaká kanadská kulturní vyznamenání a za sebou hudbu ke stovce filmů. Poprosil jsem ho, aby instrumentoval píseň Tanity Tikaram, kterou jsem chtěl už dlouho otextovat. Udělal to tak, že Tanita by svou píseň možná ani nepoznala. Je to vlastně vážná hudba, která krásně nese lyrickou báseň. A tak slavní mistři jako Hapka, Svoboda, Hlas a Kymlička přišli asistovat neznámým dívkám. Celé to album je vlastně postavené na hlavu.

Ohrožený druh – průvodce deskou

1. Tramtárie
Natálie Kocábová v písní Hany Robinson zpívá o neklidném dospívání. Horáček si píseň představoval jinak, ale přiznává: „Jakmile jsem se vzpamatoval, oslovila mě. Má v sobě křehkost a vzdor zároveň.“

2. Zpráva, která všechno změní
Melancholická jazzově šansonová skladba s jemnou melodií, jež se opírá o kontrabas, piano a saxofon. Hana Robinson ji napsala i nazpívala. Horáčkovi se líbila její citlivost i technika.

3. Jak ten chlap se na mě dívá
Do krásně znělého duetu zpěvaček Lenky Nové a Nadi Válové o ženských snech, o jejich tázavých pohledech, jemných dotycích. V až pohodářsky laděné písni zní zpěv Matěje Rupperta.

4. Ésik az esö, csendesen
Szidi Tobias se se svým specificky zabarveným hlasem objevila již na desce Petra Hapky a Michala Horáčka Strážce plamene. Zasněné tóny cimbálu vytvářejí kolem melodie mlžný opar.

5. Bellissima
I v písni Bellissima zní mužský hlas (Richard Krajčo), ale i pražští filharmonici, k pianu usedla Hana Robinson, kterou Horáček považuje za „skutečný talent“. V hlase jí nechybí ženská jiskra.

6. Všechno je, jak má být
Zpěvačka Naďa Válová se kdysi účastnila soutěže Česko hledá SuperStar. Její hluboký hlas se ptá „jak poznat světce a jak krysu?“, opakování sloganu „všechno je, jak má být“ graduje v gong nakonec.

7. Veselo k uzoufání
Hudbu Františka Černého a Karla Holase z Čechomoru zpívá s Černým Tereza Nekudová, v hlavní části se přidává Lenka Dusilová. Ani slova jako „hnili tam andělé, veselí k uzoufání“ nejsou veselá.

8. V úzkých
Skladbu V úzkých opět nazpívala Naďa Válová a Michal Horáček ji napsal v tandemu s Petrem Hapkou. Velesmutný šanson, do nějž dokázala tu ženskou sklíčenost, zoufalost a úzkost napasírovat… až hrůza.

9. Závoj tkaný touhami
Píseň původně od Tanity Tikaram Michal Horáček přetextoval a přezpívala Szidi Tobiasz. Na desku vrací zpět něhu. Piano Petra Maláska, sólové housle Anny Mlinárikové, kvartet filharmoniků.

10. Ohrožený druh
Je babí léto, klimbám na verandě, blahosklonná přítelkyně much. A v jistém smyslu podobám se pandě, jsem taky vážně ohrožený druh, zpívá Věra Nerušilová na závěr desky.

V jakém smyslu?

V lecjakém. Už to, že textař není při tvorbě alba tím posledním, jak je to dosud obvyklé, ale tím prvním, tím hybatelem. Na tomhle albu všechno slouží příběhu. Napřed hudba. Pak instrumentace. Nakonec zpěv. Ale vzhůru nohama je i leccos dalšího. I to, že neznámým šansoniérkám asistují velké hvězdy. Richard Krajčo zpívá pár slov v písni interpretované jistou Hankou z Moravy a Matěj Ruppert, v současnosti dost možná nejlepší český zpěvák, dokonce jen vokál. Oba mě svým velkorysým přístupem ohromně potěšili. Nejenže zpívali, ale ještě nabízeli nápady. A v písni Veselo k uzoufání má Lenka Dusilová taky jen vokál… Nazpívala i celý ženský part – a výborně. Těžko jsem se rozhodoval mezi ní a Terezou Nekudovou. Ale nakonec jsem si řekl: Lenka už má své Anděly, bude mít další příležitosti. Tereza třeba ne. Takže protagonistkou je ona a Lenka se nezlobí. Aspoň doufám.

Písně na albu by měly popsat život od mládí ke stáří, jsou i takhle seřazené. Ale co může chlap vložit do písní, které mají zpívat jenom ženy?

Víru v to, že právě ženský hlas je tím nejkrásnějším nástrojem na světě. A respekt k ženskému světu, uznání jeho jinakosti. Nadto, jen ženy mají schopnost úplně projevit svou nejistotu, tíseň, muž to zpravidla tak beze zbytku nedá, vždycky se bojí přiznat bezbrannost. Ale právě to jsem na tomhle albu hledal. Ve srovnání se sedmi předchozími alby, kde jsem měl všechny texty, je Ohrožený druh nejkřehčí, nejmelancholičtější, nejintimnější. Snad je to i tím, že ještě spíš než zpěvačky jsem hledal ženy, které ve zpěvu možná ani nejsou technicky bůhvíjak na výši, ale mají něco odžito. Až na Lenku Novou jsou to spíš nezpěvačky, takže nemyslí na to, jak zpívají – ale jen na to, jak vyprávějí. To dělají i dobré šansoniérky, ale ty už si dávno osvojily výrazovou techniku, a když jim řeknu „zpívejte smutně“, sáhnou pro smutek do rejstříku. Taková Naďa Válová nemá kam sahat, ale podává ty písně tak, že mám pocit: tahle ženská mi přišla vyprávět svůj vlastní příběh. A Hana Robinson zase sedá ke klavíru a něco si brnká. To, co jí našeptává nálada okamžiku. Pokud tohle u šansonu funguje, má to opodstatnění. Tedy… pro mě.

Hodně věříte na život nebo osud zapsaný do hlasu?

Ano. Já vkládám do písně sám sebe pomocí slov. Ony tam musejí vložit samy sebe prostřednictvím svého hlasu.

Tři věci zhudebnila Hana Robinson. Proč jste jí dal tak obrovský prostor?

Studovala jazzovou skladbu a harmonii na Berklee. Na svých předchozích albech jsem jazz neměl, takže mě to zajímalo, chtěl jsem, aby Ohrožený druh byl žánrově co nejpestřejší. A pak, Hanka sice vůbec není zpěvačka a sama to říká, ale ve svých věcech pěkně jazzově frázuje. Hlavně, že mám z těch jejích věcí ten bezprostřední pocit.

Vy se nerozhodujete podle rozumu, ale jen na základě instinktu, pocitu, zdání?

Nic lepšího než pocit nemám… Šanson je hlavně pocit. Když tam není, píseň může být tisíckrát vystavěná bravurními profesionály – a nic. Takhle to dělá ten tým okolo Madonny. Všechno je dokonalé, akorát to jako sdělení, aspoň pro mě, nefunguje. Já chci, aby to fungovalo

Vaše hráčská vášeň se projevila i v tom, že sázíte na méně známé hlasy, na ohrožený druh?

Vždy jsem měl rád sázky na outsidery. V rádiích však sázejí jen na favority, mají pocit, že neznámé hlasy nebudou posluchači chtít poslouchat prostě proto, že jsou neznámé. Tak se neznámí nemohou stát známými a vzniká začarovaný kruh. Můžu nad tím lamentovat, ale můžu proti tomu i něco dělat, a to druhé je podle mě lepší. Takže přicházím s tím albem. A dál se uvidí.

Písně na albu Ohrožený druh se pohybují mezi úzkostí a touhou, jak jste již někde řekl.

Ale to jsem nic extrovního neřekl. Mezi úzkostí a touhou se odehrává život kohokoli z nás. Kdybych měl veselejší nápad, použil bych ho taky, už kvůli kontrastu. Jenže jsem ho neměl. Ale říkám si, takovej Leonard Cohen nenapsal nepokrytě veselou písničku za celej život, a jakej je to bourák. Nejblíž k veselí jsem se dostal v písničce Veselo k uzoufání, ale už sám název napovídá, jak jsem to asi viděl. I když zrovna tohle, s hudbou pánů z Čechomoru, zrovna klasický šanson asi není.

Spíš pop?

Já tohle slovo nemám rád, protože v Česku se tím naznačuje něco jako střední proud. To, co má vytvářet takzvanou pohodu, konejšit. Ale to písničky z Ohroženého druhu, doufám, nedělají. Spíš rozrušují, než aby hladily, spíš zvou na cestu, než aby chválily status quo. Takže z tohoto pohledu to pop není. A z hudebního hlediska? Na desce zní čtyři jazzovější skladby, třikrát Hana Robinson, jednou Paolo Conte. Pak jednou folkrock, klasická erudice a skladatelské postupy Milana Kymličky a Davida Solaře, dva jednoznačné šansony, jeden od Petra Hapky, druhý od Jardy Svobody. A mezitím zvláštní, maďarská hudba, těžko říct, co je to za žánr. Nejblíž k popu asi bude laskavá píseň Bellissima, kde si Hanka s Richardem Krajčem lebedí v něčem jako láska.

Co od těch písní očekáváte?

Je to deset pozvánek do jiných světů. Jsou jiné, ale současně známé, snad je někdo bude chtít porovnávat s vlastní zkušeností. Cohen děkoval pražským posluchačům za to, že jeho „písně udržovali celá ta léta při životě“. No jo, umělecký úspěch opravdu stojí a padá s tím, jestli někomu stojí za to tu pozvánku přijmout. A přijímat zas a znova. To chci, ale očekávat si to netroufám.

Založil jste také stránky www.ohrozenydruh.cz. Chcete, aby deska přesáhla někam dál?

Na stránkách je možné vidět Věru Nerušilovou, jak zpívá s mou dcerou. Hlas dívky je jakoby ozvěnou hlasu velice zralé dámy z doby, kdy dámě bylo devatenáct a kdy všechno bylo tak pěkné. Moje dcera se ve studiu napřed mírně pošklebovala, seděla a trochu Nerušilovou parodovala. Ale postupně zvážněla. Možná pochopila, že i ona si bude idealizovat své mládí v době, kdy se sama stane tím ohroženým druhem. Tohle všechno, úplně spontánní, zachytil na kameru dokumentarista Jan Mudra. Jeho dokument je tou výjimkou, kdy obraz může k písni něco cenného přidat. Kromě toho stránky www.ohrozenydruh.cz dávají novou příležitost autorům. Pro všechny, které to baví a zajímá, nabízím ke zhudebnění texty svých villonovských balad. Zhudebňovat může kdokoli, slavní i neznámí. Petr Hapka, Jarda Svoboda nebo kluk, který si skládá zatím jen pro sebe někde v Jevíčku. A třetí přesah: zpěvačky Ohroženého druhu se budou ucházet i o angažmá v divadelní hře Kudykam.

V divadelní hře?

Nebude to muzikál, opera, vlastně ani divadelní hra. Napsal jsem písňový text, jenže ne na 32 řádek. Tenhle má 1600 veršů. O tom, jestli chceme riskovat něco neznámého, třeba i bolestného, hledat lásku, vůně, chutě a zvuky ve světě, anebo se schoulíme v tom svém jistém. Premiéra v režii Dodo Gombára a se scénografií Michaely Hořejší se uskuteční 22. října 2009 ve Státní opeře Praha. Bude to i průřez mé spolupráce s Petrem Hapkou, ale většinou to budou nové věci. Teď před sebou máme hledání herců a zpěváků. Slavní, neslavní, je mi to jedno. Já jen potřebuju, aby to byli ti nejlepší. Na castingy jsem jich pozval osmdesát… Vydáním Ohroženého druhu jedno dobrodružství končí. A s Kudykamem jiné právě začíná.

Vladimír Vlasák, idnes.cz