27.01.2011
Michal Horáček. Člověk, který umí spojit umění s businessem, ale nedělá umění pro business. Přečtěte si, jak přední český textař zpětně hodnotí „Kudykama“, co poslouchá ve volném čase, zda opravdu vyhrožoval Vojtovi Dykovi a co si myslí o Akademii populární hudby.
Ve světě obchodu jste došel hodně vysoko. Jak poznáte, že je ten pravý čas skončit?
Já ani dokonce nevím, jestli jsem zvolil správný čas k odchodu z hlediska businessmana. Já si dokonce myslím, že to moudré nebylo. Ostatně ono je to poměrně zřejmé, Fortuna vstoupila na burzu a za třetinový podíl dostali tolik, že hodnota té společnosti je dnes nejméně dvojnásobná. ALE. Peníze pro mě byly vždy kýženým, zajímavým prostředkem, ne cílem. Mým cílem je žít hezký, bohatý život. A to pro mě znamená, jestli píšu věci, které inspirují mě a které někoho inspirují, aby k nim napsal hudbu. A další, aby na to chodili a povídali si o tom. Navíc, já už jsem to ke konci své podnikatelské kariéry nechtěl dělat a ta cena nebyla tak špatná. Můžu dělat, co chci, nemusím se starat o DPH, o kontroly hasicích přístrojů na pobočkách a podobně.
Vy sám jste působil jako novinář. Když dává Michal Horáček rozhovory, má tendence novináře hodnotit či kritizovat?
Tak to je zajímavá otázka, na to se mě ještě nikdo nezeptal. Já jsem svého času vedl semináře tvůrčího psaní na dvou univerzitách. Mně připadá, že na univerzitách se učí leccos, jenom ne psaní. A to je základ řemesla. Když chcete hrát tenis, tak vás taky musí naučit forhend a bekhend. A tady spousta novinářů ty údery neumí. Ale že bych tady novinářům dával lekce, to ne. To by museli přijít ke mně na seminář.
Jaké poslední album jste si koupil?
Já jsem se začal znova učit italsky, takže jsem si koupil všechna CD Paola Conteho, nahrávku Lucia Dally a dále koncertní DVD Leonarda Cohena. A také zpracování Gershwinovy opery „Porgy a Bess“. Já jsem byl totiž Státní operou požádán, abych se stal producentem tohoto díla. A zjistil jsem, že ono je to sice fantastické dílo, ale pan Gershwin ve své závěti stanovil, že všechny role musejí hrát černoši. To nevím, jak bych udělal, jelikož na „Kudykama“ jsem sháněl jednu jedinou černošku, a na konkurz přišly čtyři Romky, dvě Kubánky a jedna míšenka, která si nebyla schopná zapamatovat dvě věty. Tady bych potřeboval obsadit padesát rolí.
A z české hudby?
Nedávno u mě byl na návštěvě Tomáš Klus. Ta deska mě baví a Tomášovi přeju hodně štěstí, uvidíme, co se z něj vyklube.
Za vašeho působení v Akademii populární hudby mělo předávání cen světovou úroveň. Jak se na Akademii díváte dnes? Nemáte někdy chuť udělat to znovu, jinak?
V té době, kdy já jsem to uváděl, jsme čelili brutálnímu ataku novin, že takhle ne. Paní Spáčilová doslova napsala, že za takovejhle pořad by v Hollywoodu věšeli. O patnáct let později beze studu napíše: „No jo, to už není, co tenkrát za Horáčka“. Takže vidíte, že kdybych dal na recenze, tak to bych nikdy nic nemohl udělat. Samozřejmě že tenkrát to nebyla jen moje zásluha. Velké nadnárodní společnosti mohly kontaktovat taková jména jako R.E.M., Cher, Andrea Bocelli nebo Dolores O’Riordan z Cranberries. Dnes už by se to asi nestalo. Na druhou stranu, mou zásluhou bylo, že jsem tu akademii viděl postavenou na něčem solidnějším, než je televizní přenos jednoho večera. Intenzivně jsem se dva roky věnoval tomu, koho do akademie vybrat, jaká kritéria zohledňovat. Takže tenkrát to mělo renomé mezi těmi, kterých se to týká, a to mezi autory a interprety. Jenomže já jsem byl v tomhle hloupej, že jsem si novináři nechal vzít mízu a přestal jsem to dělat. Bohužel jsme teď v situaci, že se to odehrává v nějakým předměstským hotelu, na jeviště musí chodit sponzoři, kteří na to dali pár korun, a je to upatlaný příšerným způsobem. Ale vrcholem je, že akademie se sestává z lidí z určitého regionu, kteří volí ty svoje lidi, takže už to není Akademie populární hudby, ale Severomoravská akademie populární hudby. Tak ať se to proboha netváří, že to vypovídá o nějaké hodnotě české scény. Mě minimálně poslední ročník vyloženě urazil.
Podle čeho jste vybírali písně na album „Benefice černých koní (Best of 1987 – 2010)“?
Ty písně jsem nevybíral, já měl jenom dva požadavky. První byl, aby tam nebyla píseň „Levandulová“. To byla totiž jenom taková legrace, to je, jako když si malíř nakreslí jenom tak něco na ubrousek, a pak by to viselo někde v galerii. To není to, co potřebuju sdělovat. A druhá věc, kterou jsem naopak chtěl, aby tam bylo co nejvíce Ríši Müllera, a to zejména písnička „Pod Plynárnou“. To je písnička, která je nezaslouženě neznámá. Tady byl Richard Müller ve své největší životní formě a to je opravdu něco.
Představení „Kudykam“ je sice divácky úspěšné, schytalo ale řadu kritiky. Jak ji snášíte?
Já nejsem kritikem kritiky. „Kudykam“ vyvolal velký zájem, sklidil mnoho kladných ohlasů. A bylo mu, pravda, leccos vyčítáno, především délka. Já jsem nicméně spíš čekal, že někdo přijde a řekne: Tady je po desetiletí zase český hudebně-dramatický útvar, který je celý napsaný ve verších. Ne každý je schopen vnímat tři hodiny poezie a „Kudykam“ je určen pro náročného diváka. A to, že divákovi nejdu úplně vstříc, mi mělo být připsáno k dobru. Takže kdyby kritika napsala, že je ráda, že vznikla takto složitá věc, ale škoda, že se to podle ní nepovedlo, a z jakých důvodů, tak by to bylo v pořádku. Naopak Zdeněk Svěrák mi řekl, ať ho nekrátím ani o jedno slovo. Já si taky myslím, že by to nebylo dobré krátit, což dokazuju tím, že jsem „Kudykama“ ještě prodloužil.
Bulvárem proletěla vaše rozepře s Vojtou Dykem, který chtěl prý před premiérou vycouvat. Je něco z toho založeno na pravdě?
Vůbec nic. Vojta hraje výborně a rád, vždy má vyprodáno dlouho dopředu a nikdy nechtěl vycouvat. Já jsem četl, že jsem mu měl vzkázat, že si ani neškrtne. Já jsem nikdy ani náznakem nikomu nevyhrožoval, vždyť já ty prostředky ani nemám. Ani povahu. A ve Vojtově případě ani důvod.
Komu dáváte jako prvnímu přečíst napsaný text?
Těžko říct, ale zrovna v této chvíli to vím. Já se momentálně věnuji villonským baladám. A protože to je primárně poezie, tak jsem požádal o odbornou spolupráci literární historičku jménem Daniela Iwashita. Ta mě podrobila velice přísnému režimu, kdy jsem z dvanácti věcí musel deset zahodit. A přitom jsem je psal rok a půl. Zjistil jsem, že Petr Hapka má se zhudebněním těchto villonských balad překvapivé problémy, a já jsem se před rokem rozhodl, že dám v tomhle příležitost dalším hudebním autorům. Pokud se podíváte na stránky „Kudykama“ do rubriky Příležitost pro autory, tak jste vítáni. Jestli si myslíte, že máte talent, zkuste to. Protože ve finále můžete být na jedné desce s Petrem Hapkou a vaši píseň může zpívat třeba Bára Basiková nebo Richard Müller. Nejhorší, co se může stát, je, že vaši věc nevyberu. Každopádně projdete nějakou tvůrčí zkušeností. Já jí taky procházím a to je na jakémkoli projektu to nejhezčí.
Tereza Vavroušková, musicserver.cz
« ZPĚT