31.10.2008
Jeden z nejúspěšnějších a nejvyhledávanějších českých textařů Michal Horáček přichází s novou deskou. Ohrožený druh na trh neohroženě vykoukl začátkem tohoto týdne. Nahrávku, která se v autorově mysli rodila dlouhých pět let, hlasově obohatily pouze samé ženy. Podle slov Michala Horáčka je to však album určené mužům…
O tom, že jde o projekt zcela výjimečný, nemůže být pochyb. Jednotlivé skladby „potrápily“ hned několik párů pěveckých hlasivek a skladatelských mozků. Ve „výběrovém řízení“ však mohl vyhrát jen jeden z nich – ten správný… ten „ohrožený“… A nejen o těchto nezvyklých hudebních postupech jsme si s Michalem Horáčkem popovídali…
Jak se máte?
Výborně. Jsem sice unavený, protože teď bylo hodně akcí najednou, ale na druhou stranu mě to těší. Horší by bylo, kdybych neměl do čeho píchnout.
Asi jste zvyklý na ten shon kolem nové desky… Neleze vám to trochu na nervy?
Zaplať pánbůh za to. Naopak jsem rád, že se něco děje, protože písničky mohou žít jenom ve chvíli, kdy je někdo poslouchá.
Tak pojďme Ohroženému druhu. Mám to chápat tak, že ženy jsou…
Nemáte. To rozhodně ne, ženy vůbec nejsou ohrožený druh. Všichni jsme ohrožený, protože jsme lidi, jsme křehký. Stačí, aby na nás spadl květináč z okna a zabije nás to. Bylo by potřeba říct, ve vztahu k čemu by ženy byly ohroženější než muži nebo sloni… Ale proč je to název desky – jednoduše proto, že tak se jmenuje titulní písnička. Stejně tak to bylo se Strážcem plamene, kterého jsem dělal s Petrem Hapkou.
A proč se nejmenuje třeba Tramtárie? (pozn. red.: jedna z písní na desce)
Mohla se jmenovat Tramtárie. Ale tohle mi přijde zajímavější. Zdá se mi, že ohrožený druh je spojení, které používáme velice často, třeba ve vztahu k pandě.
Pandu tam v textu máte taky.
Ano, a ta dáma, která o ní zpívá, říká: „Podobám se pandě…“, to je taky vážně ohrožený druh. A dál bych ten příběh nerad prozrazoval, protože to je pro posluchače.
A každý si tam má najít to svoje…
Každý třeba ne, někdo třeba řekne: To je úplná blbost, to poslouchat nebudu… Ale třeba budou i takoví, kteří to budou chtít vnímat.
Muži a ženy jsou diametrálně rozdílní… Myslíte si, že do toho ze své strany můžete vnést nějaký zajímavý nezaujatý nadhled?
Já ani nevím. Lidé si říkaj, že je to album pro ženy. Já si myslím, že to vůbec není pravda. Právě tam, kde zpívají ženy, tak je to vždycky pro muže.
Jako určité vodítko?
To ne… ale muži rádi slyší ženské hlasy. A naopak, ženy zas radši slyší ty mužské. To je ta první výzva. Tam se něco může stát. Jiné ženy, to jsou spíš konkurentky. V biologickém, genetickém i psychologickém smyslu. Tak si myslím, že je to kupodivu spíš album pro muže.
A natočíte v tom případě i album pro ženy?
To už jsem jednou natočil – šlo o Citovou investici, dělali jsme ji s Petrem Hapkou, a tam zpívali jenom muži. Ale už to asi takhle dělit nebudu, byla to spíš náhoda. Já vlastně nemám „tovární“ plány – návody, jak udělat jednotlivé písničky. Spíš se mi nějak nahromadí a pak si řeknu – tudy třeba… a následuje zkoušení… Trvalo pět let, než se dal tenhle projekt dohromady. Bylo tam mnoho slepých míst.
Mám z vás pocit, že ženský hlas berete daleko umělečtěji, s tím, že dokáže vyjádřit úplně jiné pocity než ten mužský.
Určitě ano. Ženský hlas je pro mě zvláštní nástroj, který je pro mě jako pro chlapa nejzajímavější, nejtajuplnější, nejrajcovnější… To mi žádnej chlap nemůže dát – to je zaprvé. Druhou důležitou skutečností je, že ženy nepotřebují být takové „mačo“ jako chlapi. Málokterý chlap je ochotný připustit, že je v úzkých. Pořád předstírá, že je „jůra“, že může bojovat, kdežto ženy to kolikrát přiznat umí.
Na album jste dal deset písniček, natočil jste ještě nějaké další?
Původně jsem napsal dvacet textů. Asi patnáct, šestnáct jich bylo zhudebněných a ještě v předvečer než jsme to odevzdávali, tam bylo jedenáct písniček – v poslední chvíli jsem jednu vyhodil.
Nelitujete toho zpětně?
Nelituji. Já jsem je tam nedal z dobrých důvodů. Nebyly na té úrovni. Třeba jedna písnička se mi hrozně líbila. Od Ivana Táslera – Slováka, který má skupinu Imt Smile. Zdála se mi pořád dobrá. Stejně tak vaše jmenovkyně, Iva Marešová, ji zazpívala dobře… A pak jsem zjistil, že jsem to vlastně nenapsal dobře já. Tak jsem to všechno musel odepsat. Tu investici do toho, nejen finanční, ale ti lidé tam chodili… Takže – cena je v těch vyhozených písních, ne v těch, které tam jsou.
A na druhou stranu hudba jako taková je strašně subjektivní, ne?
To samozřejmě je.
…a třeba po pěti letech se k tomu vrátíte a řeknete si, že to bylo pěkný…
To by bylo ještě dobré. Ty písničky mám pořád ještě někde zaznamenané, můžu je kdykoliv oživit… Ale myslím, že ne. To spíš dojde k tomu, že bych z Ohroženého druhu ještě nějakou písničku vyndal. Teď ne, v tuhle chvíli jsem přesvědčený, že je všechno v pořádku. Ale za rok, za dva, za pět, za deset let se to může stát… Nevím.
Stalo se vám někdy něco takového s nějakou písničkou?
No jasně. Mockrát. I když jsem takové nebezpečí do značné míry eliminoval, dělám to léta, takže věci, které lidi neznají, jsem vyhodil. Přesto se na desku někdy „prodere“ něco.. Kdysi, to bylo v osmdesátém devátém, jsem udělal s Petrem Hapkou album Penzión svět, tam je písnička, která se jmenuje Stáří.
Ale ježíš, to mi neříkejte! Tu byste vyndal? Za sebe musím říct, že je to jedna z mála písniček, kterou zbožňuju!
Víte, on pan Kemr na mě působí tím svým hlasem… Přijde mi to moc burácivé, moc divadelní.
Tak ještě že jste to nevyhodil… Ale zpátky k Ohroženému druhu. Vznikal opravdu specificky. Neudělal jste náhodou světový rekord v počtu zpěváků a vůbec dalších umělců, kteří se na něm podíleli?
Zajímavá myšlenka… To mě nenapadlo a možná, že by se to dalo zjišťovat. Asi by to bylo v žebříčku hodně vysoko. (smích)
Možná byste i vedl. S těmi lidmi, kteří neuspěli, jste měl nějakou úmluvu, že je nezmíníte? Nebo jak to tam probíhalo?
To jsou lidi, kteří jsou buď kamarádi, jako je Jarda Svoboda, nebo jsou to přinejmenším lidi, se kterými se vzájemně respektujeme. A já jsem dopředu řekl: Je to pokus. Dávám to čtyřem lidem, ale vyberu si jen jednoho. A oni do toho šli, věděli to dopředu. Kdyby to nevěděli, tak by to byl ode mě podvod a bylo by to sprostý. Věděli, jaká jsou pravidla hry.
Nepoštval jste si někoho proti sobě?
Myslím, že ne. Aspoň doufám.
Písničku Veselo k uzoufání nazpívala i Lenka Dusilová, vybral jste pro ni ale Terezu Nekudovou. Nemrzí vás, že nedostala zpěvačka typu Lenky Dusilové větší prostor? Na desce zpívá jen pár vokálů. Neměl jste pro ni jinou písničku?
Ne, jenom tuhle. Protože to byla Čechomorská parta… Oni ji znají a rádi s ní pracují. Neměl jsem pro ni jiný song než tenhle. A zpívá to fakt výborně. Bylo pro mě hrozně těžké se rozhodnout, jestli Lenka nebo Tereza. A pak jsem si řekl: Lenka je slavná – má Grammy, své fanoušky, koncerty… Všichni o ní víme, že je výborná. Ale o té Tereze to neví vůbec nikdo. Takže jestliže se nemůžu rozhodnout, dávám přednost té, která na svou šanci jakoby čeká. Lenka se nezblázní, když nebude na téhle desce s jednou písničkou. Ale Terezu by to bolelo.
Takže tam už hrál trošku jiný faktor.
Trošku. Ale říkám: Kdyby Lenka byla lepší, tak bych ji tam nechal. Ona byla jenom jiná. Stejně dobrá, jenom jiná. Úplně jiná.
Zajímalo by mě, jak jste se dostal k Richardu Krajčovi?
Zavolal jsem mu. Já jsem ho neznal.
Takže Vám se líbil s Kryštofama a řekl jsi si: Toho tam chci mít.
Ano.
A s Matějem Ruppertem to šlo jak?
Matěje Rupperta jsem poznal v klubu Carpe Diem na Vinohradech, kam přišel jen tak zazpívat, zadarmo. Byl strašně dobrej. Tak jsem mu zavolal a zeptal se ho, jestli by to nechtěl zkusit. Byl tak laskavý, že, ačkoliv tam nezpívá žádná slova, a přestože je to velká hvězda, možná nejlepší zpěvák, který zrovna teď v Čechách je, tak přišel. Je to od něj nesmírně velkorysé a hrozně hezké.
Musí to být pro vás jisté zadostiučinění…
Je. Strašně si toho vážím. To není jenom ego, jsem příjemně překvapený.
Spolupracoval jste s Richardem Müllerem, Hanou Hegerovou nebo s Michaelem Kocábem… To jsou lidi úplně rozdílných povah. Musel jste vždycky jakoby „přepnout”? Nebo jak to fungovalo?
Bylo to tak, že jsem hledal ty správné, nebo takzvaně “správné”, osobnosti ze svého hlediska, kteří k těm písním něco mohli přidat. Takže taky došlo k tomu, že něco zpívá Magdalena Kožená. Takovým zvláštním operním způsobem. A mě to těší, že to tak zazpívala, protože to je pro mě dojemné. Někdo říká, že to dojemné není, že to je jenom blbé. Ale ty osobnosti jsou opravdu pestré a doufám, že to bude pokračovat, že najdu další, neznámé lidi, kteří nás příjemně překvapí tím, jak jsou jiní a tím rozmnoží barevnost našeho světa.
Iva Marešová, t-music.cz
« ZPĚT