Původně jsem oslovil Michala Horáčka k tomu, aby mi zodpověděl několik otázek s myšlenkou, že z jeho odpovědí následně sestavím profil tohoto renezančního člověka. Když ale e-mail přišel zpátky, po jejich přečtení mi došlo, že by bylo škoda jeho slova zasazovat do jakékoli omáčky, případně vytrhávat z kontextu. A tak nabízím náš on-line rozhovor bez příkras a komentářů.
Je-li měřítkem úspěchu obchodníka zisk a měřítkem úspěchu umělce uspokojení jeho samého a publika, tak jste úspěšný na obou frontách. Vaše umělecké aktivity však nejsou podle vás samotného příliš výdělečným podnikem. Proč? Znamená to, že dobré umění nemůže být i dobrým byznysem?
To samozřejmě může – svědčí o tom Gabriel Garcia Marquez, Pablo Picasso, Leonard Cohen, Bob Dylan, Tom Stoppard a nespočet dalších tvůrců, které považujeme za ty nejlepší tvůrce v hudbě, literatuře, malířství a dalších uměleckých oborech. Pro skutečně velký komerční úspěch je nicméně potřeba, aby dílo bylo sdělné na širší, nejlépe globální úrovni. Čím víc je vázáno na určité jazykové prostředí, tím je to obtížnější – s českými básněmi, srozumitelnými leda v Česku a možná na Slovensku, je to očividně problematické. Leonard Cohen může jako básník oslovit sotva setinu promile světové populace, a pořád bude milionář. Oslovím-li setinu promile Čechů a Slováků, nevydělám si ani na kávu, kterou při psaní vypiju.
Je to i proto, že umění (hudbu, texty, psaní…) se snažíte dělat tak, ale to mělo určitou uměleckou hodnotu, kdežto u podnikání je pro vás cílem právě zisk?
Jisté je, že práce s uměleckým cílem je od počátku a zásadně jiná nežli práce s komerčním cílem; jsou to dvě různá, vzájemně „nepřeložitelná“ paradigmata.
Jakmile při umělecké tvorbě začnete myslet na obchod, a dokonce i na to, aby se vaše dílo někomu líbilo, tak můžete dělat slušné umělecké řemeslo, ale umění nikoli. Umění je sobecké, děláte ho jen pro sebe – pak se ale nesmíte ani divit, natož zlobit, že to nikoho jiného nezajímá. Může se ovšem stát, že vaše výpověď lidi osloví, že v něm najdou odpovědi na své otázky nebo přinejmenším inspiraci k rozvíjení těch vlastních – a pak si to kupují, tedy způsobí, že je to úspěšné i komerčně. To je ovšem jaksi mimoděk. Neplánoval jste to, ale stalo se – a došlo k tomu nejlepšímu. Nastolil jste komunikaci, aniž byste osloveným jakkoli nadbíhal. Pak je i ten komerční úspěch spravedlivý. Leonardu Cohenovi přeji každý cent, který si tak vydělal.
Jaké vrozené vlastnosti podle vás potřebuje člověk k tomu, aby uspěl? A je jedno v čem.
To není tak snadné říci. Kdybych se měl omezit na jednu: musíme mít víru v to, co děláme, skutečnou víru ve smysluplnost své práce. A to opravdu platí v jakémkoli oboru. Nevěříte-li, nechoďte s tím ven. Dočkejte, až uvěříte – jak mohou uvěřit jiní, nevěříte-li sám?
A jaké naučitelné vlastnosti resp. vlastnosti, které můžete získat v průběhu života, podle vás potřebuje člověk k tomu, aby uspěl?
Dají-li se získat vlastnosti, to opravdu nevím a spíš o tom pochybuji. Můžeme spíš doufat v to, že sílu některých z nich potlačíme nebo zvýrazíme vůlí a úsilím. Málokdo opravdu chce pracovat do vyčerpání. Někdy je to ovšem nutné, a pak se musíme přinutit. Ve 21. století je a bude potřeba přinutit se k osvojení nějakých speciálních kompetencí, které pak budeme prohlubovat až do smrti. Uspět bez kompetence je možné jen výhrou v loterii, jinak ne.
Které vlastnosti z toho máte, které jste získal a které vám chybí a chtěl byste je?
Všechny vlastnosti jsem měl jako genetickou výbavu už při narození. I tu lenost, nad kterou jsem musel vítězit a musím se k tomu nutit dennodenně. Osvojil jsem si jen nějaké kompetence – například jazykové, nebo kompetenci textově fixovat své myšlení. Kompetencí, po kterých bych toužil, ale neovládám, je nespočet: rád bych uměl francouzsky, hrál na housle, tančil tango, v tenisu hrál efektivnější voleje, prostudoval dílo A.N. Whiteheada… a tak dál.
Dlouhou dobu jste strávil, jak sám říkáte v marginalizované části společnosti. Myslíte, že to je dobrá startovní pozice?
Jestli dobrá, těžko říct. Ale určitě ta relativně nejlepší.
Málokdo možná ví, že jste prošel také vězením. Poznamenalo vás to, a co jste se tam naučil?
Já jsem prošel lecčím. Kromě vazby v Ruzyni i několika blázinci. Byl jsem ovšem i na Pražském hradě, v Barmě a v divadelních zákulisích. Každá zkušenost každého z nás poznamenává. Dává dohromady náš život. A samozřejmě, že nás také „učí“, i kdybychom si to nepřipouštěli. Natož když si to připouštíme. Já jsem se například v Ruzyni naučil dělat šachové figurky z chlebové střívy a ještě jsem si osvojil morseovku, s jejíž pomocí bylo možné dorozumívat se mezi celami.
Nejde to. Když vám někdo řekne „nejde to“, jak zareagujete? Vezmete to jako fakt a vykašlete se na to? Nebo se zamyslíte a zkusíte to? Nebo vás to naopak nakopne a vy to „na just“ zkusíte?
Někdy to doopravdy nejde. V tom případě by bylo bláznivé marnit úsilí. Jindy se zdá, že to nejde, ale s pomocí představivosti najdeme cestu, po které to půjde – pak své úsilí nezmarníme. Rozeznat ty dva případy, to je velký výkon, skutečná moudrost. A na velké výkony nejsou předem hotová pravidla.
Veliká část vašeho obchodního úspěchu pochází ze sázení – hazardu. To je do značné míry postaveno na štěstí, náhodě. Tedy alespoň ze strany běžného zákazníka. Jenomže spoléhat se jenom na štěstí a náhodu v cestě za vysněným cílem je dost nejistá cestička. Co myslíte? Když jste šel vy za svým cílem, spolehl jste se, že vás jednoho dne potká Něco?
Kursové sázení není hazard. Aspoň ne víc, než jakékoli lidské podnikání a určitě méně než třeba vědecký výzkum. Takový profesor Holý byl vlastně mnohem větším hazardérem než kdejaký sázkař. Ve smysluplném lidském snažení musí být kompetence, tedy i v kursovém sázení – ať jste hráč nebo bookmaker – být musí. A stejně je tam obsažen prvek náhody; Alexander Fleming objevil penicilin díky tomu, že v laboratoři náhodně zapomněl kus sýra. Ale bez vědecké kompetence by z té přízně Štěstěny nic nevytěžil. Na štěstí, z povahy věci, nelze čekat. Je však nezbytné v něj doufat a věřit, neboť je milionkrát ověřeno, že Štěstěna přeje odvážným.
A když už jsme u potkávání a vlastně i příležitostí: Které příležitosti má člověk vzít, které nechat ležet, dejak to má poznat? Jak se rozhodujete třeba vy?
Na to žádný recept nemám, a proto ani nenabízím; nejsem šarlatán. Rozhoduji se podle situace, která je vždy jinak konfigurovaná, samozřejmě i časově.
Kdybyste se mohl vrátit zpět, co byste změnil?
Nic. Co se stalo, nemůže se odestát, podle Tomáše Akvinského to nedokáže ani Všemohoucí. Tak proč bych se tím měl zdržovat já?
A na závěr se vás nebudu ptát na návod na úspěch, jen by mne zajímalo: Kdo si podle vás úspěch zaslouží?
Ten, kdo dělal a udělal všechno pro to, aby v okamžiku, kdy se na něj Štěstěna usměje, ten úsměv pochopil a byl připravený k činu.
Rozhovor s Michalem Horáčkem proběhl prostřednictvím e-mailu a komunikace na Facebooku krátce poté, co oslavil svou šedesátku. Michal Horáček je veřejnosti znám zejména jako skladatel textů, legendární jsou jeho písničky, které napsal pro Petra Hapku, Hanu Hegerovou, Richarda Müllera a řadu dalších umělců. Již ne všeobecně známý fakt je, že velkou část svého života prožil ve světě sázení a po roce 1989 stál u zrodu sázkové kanceláře Fortuna, svůj podíl po zhruba patnácti letecech prodal za půl miliardy korun.
Michal Kubíček, jakbytuspesny.cz
« ZPĚT