Michal Horáček – producent, textař, spisovatel

Dovoluji si soudit, že život Michala Horáčka nemůže být fádní a to už jen proto, že je nesmírně kreativní, zvídavý a soutěživý člověk, který velmi potřebuje duševní činnost. Díla Michala Horáčka jsou velmi diskutována, ať už se to týká jeho současné či dřívější tvorby. A o to právě jde. Klást si otázky, hledat a otevírat klíčová témata, projevit se. To jsou věci, kterým Michal Horáček ve svém životě dává prostor v první řadě a vy si jej můžete přiblížit třeba v našem rozhovoru, anebo v představení „Kudykam“, které míří na prkna Národního divadla v Brně. Pro náš rozhovor v pražské restauraci V Zátiší oblékala Michala Horáčka firma Bandi Vamos, hodinky jsou značky Frederque Constant od společnosti Koscom, autorem fotografií je Robert Vano.

Často se traduje, že dobrý umělec jen vzácně bývá zároveň také dobrý obchodník. Vám se podnikání a umění už řadu let potkává v profesionálním životě. Vyhovuje vám taková kombinace, nebo byl někdy po vašem boku nějaký manažer, pravá ruka?

Několikrát jsem na universitní půdě vedl semináře tvůrčího psaní. První, co jsem studentům doporučoval je toto: Zásadně se vyhýbejte větám jako „Je všeobecně známo,“ „Říká se, že…“ nebo taky „Často se traduje.“ Takové a podobné generalizace jsou neprůkazné a nemají žádnou výpovědní hodnotu právě proto, že jsou to generalizace. Jakmile takové výroky byť jen zlehka prozkoumáte, dojdete ke zjištění, že: někdy ano, někdy ne, obvykle něco mezi tím. Lepší je zeptat se rovnou sám za sebe a na to, co se údajně povídá, se neodvolávat.

V mém případě je to tak, že vzhledem ke svým uměleckým aktivitám vůbec nejsem obchodníkem. Všechny tyto mé aktivity jsou finančně prodělečné, což vždycky vím už předem. Za své knihy si od nakladatelství neberu ani honorář, DVD „Strážce plamene“ jsem dotoval, projekt „Kudykam“ rovněž.

Právě to jsou situace, které by obchodní strategii řešenou manažerem vyžadovaly, aby projekty našly lepší finanční bilanci. Neuvažoval jste o tom, svěřit tyto projekty do rukou obchodně zdatného specialisty? Myslíte, že by to v našich podmínkách vůbec šlo řešit tak, aby nebyly prodělečné?

Ne, neuvažoval. Obchodník by se staral o výdělek. Já se starám pouze o to, aby projekt měl všechno, co potřebuje z uměleckého hlediska, takže bychom si nemohli porozumět. Partnera, s nímž si nemohu porozumět, nepotřebuji. Samozřejmě, že i v našich podmínkách by se na rozličných projektech vydělat dalo, ale z mých nároků by se muselo slevit. V projektu „Kudykam“ je například jedna filmová dotáčka, konkrétně v písni Havrani, která trvá asi osm vteřin. Se speciální kamerou, která umožňuje sejmout 1 000 oken za sekundu, ji dělal člověk, který k tomu přijel rovnou z Milána od reklamy na Ferrari. Jen tohle stálo 400 000 korun, a to byla ještě přátelská cena. Jistěže to tam být nemusí – obchodník by to zaplatit nechtěl. Ale z uměleckého hlediska to tam být musí, takže to tam je.

Jak zvládáte tuto obchodně-uměleckou kombinaci? Doporučujete případně, aby se umělci kromě umění také zajímali i o obchodní věci?

Umělci ať se starají o uměleckou výpověď. Jakmile se začnou starat také o obchod, přestanou být umělci a v nejlepším případě budou uměleckými řemeslníky. Budou se totiž muset trefovat do předpokládaného vkusu čtenáře, diváka, posluchače. Skutečný umělec se něčím takovým nezabývá, má dost práce s tím, aby naslouchal sám sobě. Já mám jen to nezřízené štěstí, že sám sobě mohu být mecenášem a na obchodní stránku nemusím příliš hledět.

Neuvažujete vydat na toto téma nějakou knihu, v níž by se kloubil svět umění s podnikáním?

Rozhodně ne. Můj případ je unikátní, takže nikomu nemůže sloužit jako návod. Svět umění, jde-li o umění, se s podnikáním nikdy nekloubí. Jsou to dva samostatné světy a musí takovými zůstat. Obchodník nesmí umělci říkat, jak má své umělecké dílo vytvářet, a umělec se nemá zabývat tím, jak bude obchodník jeho dílo uvádět na trh. Jedině v takovém případě je nějaká naděje, že to bude fungovat.

V roce 2009 jste představil jeden z vašich posledních projektů, lyrikál „Kudykam“ na scéně Státní opery v Praze (SOP). Setkaly se z dnešního pohledu vaše představy o realizaci projektu „Kudykam“ s realitou?

Už dávno jsem si přestal myslet, že představy se mohou potkávat s realitou. Existují jen přání, nebo ještě spíše – sny. Mým snem bylo, aby „Kudykam“ sledovala plná Státní opera, aby se diváci stali spolutvůrci představení tím, že vyslyší „Kudykamovu“ výzvu k cestě „Penzionem Svět“ i k cestě vlastním životem, který se po takovém zážitku může třeba i měnit, nebo aspoň korigovat. K tomu v sedmdesáti sedmi představeních došlo vrchovatou měrou a docházelo by i dál, kdyby SOP jako veřejnoprávní instituce neprocházela tak složitým obdobím neustálých změn vedení a koncepcí. Na nic si ovšem nestěžuji, každá z těch sedmasedmdesáti příležitostí potkat se s diváky byla nádherná.

Osobně jsem měla příležitost, když jsem navštívila představení ve Státní opeře v Praze, vidět, že jste tam byl osobně také. Chápu dobře i z vaší odpovědi, že jste na ta představení v rámci možností chodil osobně, kdykoli vám to okolnosti dovolovaly?

Jako producent jsem takovou odpovědnost cítil. Ale hlavně jsem tam chodil pro radost. Každé představení „Kudykama“ bylo jiné.

Jakými změnami procházel „Kudykam“ v průběhu roku?

Každá změna v souboru, kde mnoho rolí alternují tři nebo dokonce čtyři interpreti, z nichž mnozí nejsou z Prahy, je organizačně extrémně náročná. Přesto došlo k určitým úpravám v textu a zejména přibyla nová závěrečná píseň. Ta je sice prezentovaná jako přídavek, ale ve skutečnosti jí představení vrcholí – přál bych si, aby právě s touto písní v srdci divák odcházel.

Nyní plánujete představit „Kudykam“ v Národním divadle v Brně. Zvolil jste Janáčkovu operu. Jaká máte očekávání od brněnského publika? Máte s tímto publikem již nějaké zkušenosti?

S brněnským obecenstvem jsem se seznámil během koncertů „Ohroženého druhu“, který jsem uváděl. Byla to moc hezká zkušenost. V Národním divadle ovšem může být obecenstvo úplně jiné. Pro mě to není až tak podstatné – mým úkolem je předložit umělecké dílo, které osloví jakékoli publikum.

Bude představení v Brně v nějakých částech procházet inovací či změnami?

Ne. Budeme rádi, když po půlroční přestávce odehrajeme představení tak, aby ten dlouhý výpadek nebyl příliš patrný. Každopádně ale nepřijedeme s dietní zájezdovou verzí, nýbrž v plné polní – v roli „Kudykama“ se například vystřídají všichni, tedy Csongor Kassai, Karel Dobrý i Vojtěch Dyk. Přivezeme i celou zvukovou aparaturu, dvacetičlenný živý orchestr i s dirigentem a vůbec všechno až po vlastní maskéry. Taková scéna jako je Janáčkovo divadlo, součást divadla Národního, si to rozhodně zaslouží. Je to pro nás čest, že tam můžeme „Kudykama“ uvést.

Uvažujete o tom, že byste umožnil hrát „Kudykama“ i divadlům v jiných městech? Je to vůbec realizovatelné, když vezmu v potaz, že představení doprovází živý orchestr?

Uvažoval bych rád, ale technicky to nejde. V České republice jsou jen dvě divadla, která splňují jak jevištní požadavky naší scénografie, tak dostatečný počet sedadel v hledišti. Státní opera a právě Janáčkovo divadlo v Brně. Obě mají kolem 1 100 sedadel, zatímco třeba divadla v Ostravě nebo Liberci sotva 400. Tam by musela vstupenka stát přes 2 500 korun, aby se vůbec vrátily náklady… Samozřejmě že „Kudykam“ by mohl přijet třeba do Sazka Arény, nebo jak se to jmenuje, protože tam je možná 15 000 míst. Ale „Kudykam“ není estráda, ale hudebně-dramatické dílo, které patří do divadla. Takže obchodník, který říká: „Pojďme do velké haly“, je ode mne jako umělce okřikován: „Všechno má své místo.“

Neuvažujete tedy o případném partnerovi, sponzorovi, který by představení částečně dotoval?

Myslíte si, že zrovna mně by někdo poskytl sponzorské peníze? Ani jsem se o ně neucházel, bylo by to nevkusné.

Dělal jste v rámci tohoto sponzoringu nějaký průzkum trhu ke zjištění, jaký je zájem, či jaké jsou v tomto ohledu složitosti?

Nedělal.

Jsem přesvědčená, že si jak tento, tak i každý jiný umělecký projekt zaslouží finanční podporu, ať už od sponzora či ze zdrojů z EU, které jsou z velké části nevyužité. Mrzí mě, že si vás lidé spojují s tím, že vy na to máte, protože se asi topíte v penězích z Fortuny. Nemyslím, že jde o důstojnost, ale o otázku ekonomiky v umění. Věřím, že by se mohl najít takový partner, který by umožnil, aby se „Kudykam“ hrál o to déle a třeba i v menších městech, kde je zájem a kde lidé kulturu ocení mnohdy více právě proto, že se k nim až tolik projektů nedostane. Prostředky na umělecká díla jsou mnohdy zásadní pro to, aby se vůbec k lidem takové dílo dostalo, a vy jste to jako jeden z mála tvůrců dokázal, šel jste v tomto do rizika s vlastními zdroji, a to je také ojedinělé.

Jste hodná a myslíte to dobře. Ale já jsem opravdu v jiné situaci než kdokoli jiný. Má to své výhody (můžu toho „Kudykama“ uvádět i s finanční ztrátou), a také nevýhody (nemůžu si říkat o sponzorské peníze, protože to, co dá někdo mně, musí upřít těm ostatním). Výhody ovšem nevýhody dramaticky převyšují, takže si nebudu stěžovat. Já si totiž myslím, že o důstojnost jde. Pokud vzdáme svůj respekt vůči důstojnosti, vzdáme i uznání toho, že slušnost a noblesa jsou pro dobrý život lidí v pospolitosti důležité.

Z vlastní zkušenosti mohu říci, po zhlédnutí představení jsem nabyla dojmu, že příběh promítá mnoho situací v životě jako zrcadlo a vede k zamyšlení. Považuji toto dílo za užitečné pro společnost. Cítil jste i vy sám, že toto dílo vám v mnoha životních otázkách přineslo nové otázky či odpovědi? Případně ve kterých?

Mně to spíše přineslo nové otázky. A ty mohou být základem nějakého dalšího díla.

Z našeho soukromého rozhovoru vím, že veškerý svůj čas nyní věnujete dokončení disertační práce. Jakému studiu se přesně věnujete a proč?

Je to studium obecné antropologie na Fakultě humanitních studií UK. Věnuji se mu proto, že na začátku 21. století a v globalizujícím se světě je antropologie stále důležitější.

Jaký zájem ze strany veřejnosti vnímáte o tento obor a jaké v něm v rámci studia cítíte stále rezervy?

Veřejnost bude mít o tento obor zájem v okamžiku, kdy vzniknou díla, která ji osloví, inspirují. Rezervy jsou v tom, že v České republice je kulturní antropologie mladým oborem, své vědce si teprve musí najít a vychovat. Za komunismu se pěstovat nesměla – protože měla v sobě schopnost něco říci.

Je možné se s vámi sejít také jako s kantorem a naučit se něčemu z vašich obsáhlých zkušeností a znalostí jako žák? Přednášíte někde? Pokud ne, uvažujete o tom?

V současné době nepřednáším, je však možné, že se v této roli vrátím tak za dva tři roky na Fakultu sociálních věd UK a znovu tam otevřu seminář tvůrčího psaní.

Jakým způsobem se vám v životě nejlépe osvědčilo získat si pozornost veřejnosti pro svoji tvorbu?

K tomu vede jediná cesta: předkládat něco, co se o pozornost veřejnosti vůbec nestará. Je-li to dobré, nějaké publikum si k tomu cestu vždycky najde.

Před dvěma lety jste poprvé za svoji kariéru textaře, scénáristy a producenta měl živý koncert, a to s albem „Ohrožený druh“, tedy „Ohrožený druh live“. Pro velký úspěch tento koncert doslova objel republiku. Jaké máte z tohoto počinu ohlasy, zkušenosti a pocity? Nelitujete, že jste se ke koncertním vystoupením neuvolil dříve?

Jako textař, scénárista a producent jsem se na albu i koncertech „Ohrožený druh“ skutečně podílel. V životě mnoho nelituji, takže ani toho, že jsem s tím nezačal dřív. Mám radost z toho, že jsem vůbec začal, protože setkání s živým obecenstvem bylo mimořádně inspirativní.

Jakou hudbu vyhledáváte k poslechu vy sám a jaká tvorba jiných textařů je vám blízká?

Hudba, kterou poslouchám, převážně spadá do kategorie „klasická“. Z textařů mám rád Leonarda Cohena, Boba Dylana, Randyho Newmana, Paula Simona.

S Petrem Hapkou tvoříte neodmyslitelnou dvojici. Jak se váš pracovní vztah s Petrem za celé roky vyvíjel a jaký má dopad na váš soukromý život? Ptám se proto, že mnoho lidí pracovní a soukromé vztahy odlišuje.

Odpověď na takovou otázku by vyžadovala celou knihu, takže ji s dovolením nezodpovím, protože by nutně zůstala v rovině nějakých zjednodušujících floskulí.

Působíte jako konzervativní člověk, ovšem s vlastnostmi jako jsou nesmírná kreativita a postřeh pro detail, k tomu navíc oplýváte tvůrčími nápady. Jaký styl života vlastně preferujete?

Jedním slovem: tvůrčí. Druhým: dobrodružný. Tedy nejistý.

Zajímalo by mě, zda jste také něčeho sběratel a pokud ano, co to je a proč?

Sbírám obrazy české moderny. Protože to je sbírka něčeho tvůrčího, dobrodužného a nejistého.

Bill Zehme kdysi vydal knihu o Franku Sintarovi „Umění žít, aneb jak se nosí klobouk“. Četla jsem tu knihu a v některých situacích jste se mi v ní promítnul vy, ale opravdu pouze v některých, protože nechci přirovnávat bujarý Frankův život k tomu vašemu. Spíše v srdečnosti, ve vztahu k lidem a tradicím, ke stylu. Ačkoliv, můžete o některé části svého života hovořit jako o bujaré?

No jistě. O kterékoli.

Četl jste tu knihu také?

Ne.

Doufám, že vám nevadí, že vás srovnávám. Stává se vám, že jste s někým srovnáván? Tedy kromě srovnání Roberta Vana, který vás při focení k tomuto rozhovoru připodobnil k Anthonymu Hopkinsovi.

Nevadí. Nebudu nikomu předpisovat, zda mě má nebo nemá s někým srovnávat, případně s kým.

Jste obecně spíše tolerantní člověk? Jakým způsobem volíte cestu k prosazení svého názoru či nápadu?

Sám sebe hodnotit si v tomto směru netroufám. Někdy jsem tolerantní, jindy ne. Záleží na situaci a nejspíš i na mé náladě. Jinak mám to štěstí, že se o prosazení svého názoru nemusím s nikým handrkovat. Pokud jsem o něčem přesvědčený, tak to prostě udělám a basta fidli.

Kdy se u vás poprvé projevila láska k doplňkům, jako je klobouk?

Asi v dětství. Můj dědeček Leopold Heyrovský nosil ovšem nejen klobouk, ale na botách i starosvětské psí dečky. Tak daleko ovšem nezacházím.

Když se bavíme o doplňcích, jste také toho názoru, že hodinky vypovídají o člověku? Řídíte se tím? Máte oblibu v těchto doplňcích?

Hodinky jsou dnes jediným přípustným mužským šperkem. Proto si zpravidla vybírám ty kvalitní.

Povíte mi o svých cestách do zemí třetího světa? S jakými diametrálně odlišnými zvyky jste se setkal v jejich kultuře, čím vás zaujaly?

Každá z těch cest by vydala na knihu. Občas z nich napíšu aspoň reportáž. Ale odpovědět na to v rámci interview není možné, abych složité věci nesnesitelně nezjednodušil.

Do jaké míry vás ovlivňuje kontrast těchto dvou kultur?

Jak říkám, je to složité – nemůžu to rozebírat na pár řádcích.

Věnujete se pomoci těmto zemím? V jakém směru?

Ano. Koupil jsem třeba solární panel pro nabíjení osobních počítačů v jedné vesnici u Viktoriina jezera v Keni, platím středoškolská studia jednomu mladíkovi z osady South Horr, starám se o školní vzdělání dětí, z nichž jedno se na můj popud jmenuje Praha.

Jaký je váš vtah k Praze a jak si naše hlavní město stojí ve vašich očích?

Praha je, spolu s Benátkami, nejkrásnější město, které jsem dosud viděl.

Cestujete ještě někam jinam, nebo zůstáváte věrný lokacím, které znáte a máte tam své známé a přátele, které můžete navštívit?

Cestuji vesměs na nová místa, ale občas se i vracím. Tam, kde jsou lidé, s nimiž jsme se stali přáteli.

Děkuji za rozhovor.

Michaela Lejsková, foto: R. Vano, ibestof.cz