„Lidé rozhodně nesázejí proto, aby nechali Horáčka vydělat…“, říká Michal Horáček.
„Když byl dobrý rok, dokázal jsem v osmdesátých letech vyhrát 240 tisíc korun. Nemůžete to počítat na jednu výhru, ale za rok. Mockrát prohrajete,“ říká Michal Horáček, sázkař, textař, novinář a podnikatel. Toho času rentiér, který se věnuje pouze studiu a psaní.
Proč lidé nechávají vydělávat Michaly Horáčky a sázejí?
Lidé rozhodně nesázejí proto, aby nechali Horáčka vydělat.
Ale on na nich vydělával. To by je mělo varovat, ne?
Ti hráči chtějí Horáčka obehrát, získat jeho peníze pro sebe. A že sázeli právě u něho? Za prvé proto, že Horáček nabízel solidní kursy. Za druhé: věděli, že Horáček jim všechny výhry vyplatí okamžitě a v plné výši. Nejdůležitější je ovšem tohle – sázejí, protože jsou hráči, protože sázet je pro ně miliónkrát lepší než nesázet. Je to jiný způsob života.
Způsob života? Nezní to nadneseně?
Vůbec ne. Řekněme, že hráči se vzbouřili proti našemu pojetí peněz.
V jakém smyslu?
V tom smyslu, že hráčské peníze se vůbec nepojí s hodnotami takzvaně reálného světa. Do kapitalismu se naprosto nehodí, protože kapitalismus stojí na odložené spotřebě, na investicích. Hráč nic neodkládá, sází tady a teď, a co bude za deset let, je mu buřt. Tím se úplně vyvazuje.
To vypadá, jako by hráči byli nějaká sekta.
Je to sekta, která ani neříká „peníze“, nýbrž „střelivo“. Žijí jako lovci. Všichni loví všechny. Každý číhá na tu malou výhodu, která může rozhodnout velkou sázku. Až ji vyhrajete, nic si nekoupíte. Těšíte se z toho, že máte hodně střeliva, a tedy vyšší šance na další úspěchy.
Hráč si neumí peníze užít? Proč tedy hraje?
Řeknu jeden příklad. Jeden známý hráč měl ve dvou pokojích jen jednu žárovku. Když šel z pokoje, žárovku vyšrouboval. V tom druhém ji našrouboval a rozsvítil. Ptám se ho: Proč si nekoupíš ještě jednu žárovku? On se otočil a podivil se: Proč? To není žádná práce, přendat ji. Nikdy ho nenapadlo koupit tu druhou, utratit za ni peníze, které se dají vsadit. Ale to vůbec neznamená, že by si neuměl užít život – on si přece neužíval jen luxusu mít ve dvou pokojích dvě žárovky. Jinak si užíval víc než kdokoli z nehráčského prostředí. Miloval ty výhry! A z proher se moc nermoutil – proč by měl, když mu stačila ta jedna žárovka?
Jsou hráči tak odevzdaní přítomnosti, nebo to jsou blázni?
Každý skutečný hráč má za úplné cvoky takzvaně normální lidi. Ti si odpírají chvilky štěstí tím, že svou spotřebu odkládají, že investují ve jménu nějaké budoucnosti. Kde je psáno, že se té budoucnosti vůbec dožijí? A dožijí-li se, ohlédnou se zpátky a vzpomenou si na pracovní úspěchy nebo na okamžiky prožitého štěstí? Na okamžiky štěstí málokdy, právě ty přece obětovali. Avšak hráč jich zažil nesčetně.
Kdy jste poprvé zažil pocit „přítomného“ štěstí z výhry? Na dostizích?
Kdepak. Intenzívnější hráčský život pro mě začal asi v devíti.
To víte tak přesně?
(smích) Pamatuji si, že jsme měli v žákajdě jakýsi kodex, jak se má chovat pionýr, a bod 10 zněl: Pionýr nehraje o peníze. Jednou jsem to musel napsat mockrát. Tisíckrát?
Co jste tehdy hrál?
Čáru. To byla dost hazardní hra. A dobrá. Potřebujete určitou zručnost. Osvojil jsem si ji. Po čase jsem ale vyhrál peníze všech spolužáků a pak už to jen skomíralo.
Kapesné se dostává jednou týdně, že?
Když prohrajete několikrát za sebou, brzy toho necháte. To bylo poučení, které jsem si přinesl i do vysokého hazardu. Nikdy nesmíte svého kořena rozdrtit. Vždycky mu něco nechte. Jednak má na chleba, jednak přijde příště zas.
Jak jste se od čáry dostal do Chuchle?
Přivedl mě tam starší kamarád. Říkal: My tam chodíme s tátou a já minule vyhrál 120 korun. Ta částka mě zaujala. Když jsem tam byl poprvé, hned jsem pochopil, že na dostizích je dvojí svět. Buď jste si tehdy koupili za pět korun oficiální tikety, nebo jste si za nesrovnatelně výhodnějších podmínek vsadili u bookmakerů. A jak se ukázalo, největší nářez bylo být bookmakerem.
Jak to, že dvojí svět v komunistické zemi tak klidně přežíval?
Ono to totiž nebylo ilegální. Zákon proti hazardu se paradoxně zrušil v šedesátých letech. Policii se to prostředí přesto líbilo. Dostihy, jako tehdy všechno, byly prolezlé fízly a ti měli možnost pozorovat, že někdo prohrál hodně peněz. No a když třeba vedl drogérii, udělali mu tam inventuru a dost možná našli manko. Nestávalo se to tak často, ale když jo, byli slavní. To prostředí jim skýtalo možnosti. Na druhé straně jen takové drobně kriminální. Hráči nebyli sólokapři v tom smyslu, že by podrývali režim. Vlastně ho sotva vnímali. Starali se jen o sázky.
Jaký byl příjem bookmakerů? Kolik jste nejvíc vyhrál vy?
Když byl dobrý rok, dokázal jsem v osmdesátých letech vyhrát 240 tisíc korun. Nejen v Chuchli, v celé hráčské sféře, i v kartách. Nemůžete to počítat na jednu výhru, ale za rok. Mockrát prohrajete.
Ale lidé většinou mluví o velké ráně, velké výhře. Vy jste to měl jako statistiku příjmů a výdajů?
Jasně. Víte, když ze 100 teoreticky rovnocenných případů, jako třeba panna-orel u hozené mince, odhadnete 52 správně, jste kanón. Málokdo má nadpoloviční počet správných úsudků o události budoucí. Obyčejní lidé odhadují tak 30 procent.
A co burza?
Burza je sázková kancelář par excellence. Nemáte tam ani bookmakera – utkáváte se přímo s odhadem ostatních hráčů.
Většina lidí ale doufá, že jejich akcie spravují lidé, kteří mají vzdělání a schopnosti dobře investovat peníze. Ne že hrají s jejich penězi sázky…
A co mají makléři na burze lidem říkat? Je to tajemství, které úzkostlivě střeží. Ale v tomhle prostředí jen místo koní, rodokmenů, trenérů, stavu dráhy a tak podobně sledujete fundamentální analýzy, inovace v odvětví a tisíc jiných faktorů včetně nálad a porovnáváte „svou“ firmu s konkurenčními. I rizika jsou stejná. Kůň si třeba zlomí nohu, zatímco firma jako Enron zfalšuje účetnictví. Ale burza nemá odér hazardu, je to akceptovatelné „investování“. Přitom jen jiné slovo pro sázku.
Když jste založil Fortunu, tak to asi stará parta musela brát jako emigraci z hráčského světa, ne? Proč jste vlastně vybudoval firmu?
Myslím, že to jako zradu někteří brali dost často. Ale já už byl hráč dvacet let, teď jsem mohl zkusit jinou existenci. Ten kapitalismus, odloženou spotřebu. Řeknu vám, proti hráčství to bylo peklo.
Tak proč jste začal se sázkovou kanceláří?
Protože za mnou přišli kluci z Chuchle. Moji bývalí konkurenti. Znali jsme se, respektovali. Když člověk s letitým tréninkem lovce vlítne mezi takzvaně normální lidi, jako byste pustili do kurníku kunu. Kuna je streetwise, pochytí často nepatrné výhody a na rozdíl od těch, kteří je nevidí, byť mají legitimní šanci vidět, je umí využívat. A když nadto loví ve smečce… A v tom to bylo. My jsme znali institut chábra. To je mezi hráči váš partner. Takový, na kterého se kdykoli a kdekoli můžete slepě spolehnout. Nenajdete takové v nehráčském prostředí, nebo jen extrémně vzácně. Ostatně, mnoho lidí na to ve svém porevolučním podnikání dojelo, na zradu partnerů. Tohle etika hráče vylučovala.
Hráči mají tak silný smysl pro etiku?
V tomhle smyslu ano. Stačí slovo a jako byste je tesali do mramoru. Podraz chábra je tabu. Nesmysl.
Jak jste zvládal tu odpovědnost za jiné? Firmu a zaměstnance?
Měli jsme to s klukama dobře rozdělené. Jeden byl takový zarputilý, když ho někde chtěli vyhodit, stál a nehýbal se, až z něj byli tak zoufalí, že mu dali, co žádal. Druhý byl fenomenální bookmaker, někdejší absolvent matematické fakulty, světová extratřída. Ten dělal kursy a vychovával další bookmakery. Třetí, ačkoli vyučený kuchař, měl dar ekonomického myšlení a k vlastnímu údivu v sobě našel pracovitost. A já… Já našel pár později klíčových lidí, vymyslel manipulační poplatek a taky stanovil ty strategické cíle. Třeba jít do Polska. A taky jsem jednoho dne přišel s nápadem to celé prodat.
Nenapadlo vás spíš víc tvořit? Vaším životem se táhne linka textaře, novináře z Mladého světa, ale je trochu v pozadí za sázkařem a milionářem. Proč textujete písničky? Nemusíte se tím živit.
No, zaplaťpánbu. Když se tím musíte živit, ocitáte se v nebezpečí, že nehledáte umělecký výraz, ale trefujete se do vkusu potenciálních konzumentů. Teď je má situace dokonce opačná, já na ta alba doplácím. Dotuji je, aby tam bylo všechno, co tam být má – najmu třeba symfonický orchestr anebo z New Yorku přivezu skvělého saxofonistu Karla Růžičku. Přesně tak to bylo na albu, které teď vychází: Strážce plamene.
Ale to jste na začátku jako textař určitě nemohl. Nikdo vás neznal.
To je pravda, navíc jsem neuměl na hudební nástroj. Přesto mě právě písničky fascinovaly, protože pro mou generaci – pro nás, kteří jsme milovali Dylana, Cohena, Kryla, Semafor – nebyla už referenčním médiem psaná poezie jako pro generaci mých rodičů, nýbrž poezie zpívaná. A já jsem chtěl lidi oslovovat, proč se s tím tajit. To je ambice každého tvůrce, i když posluchačům nikdy nesmí nadbíhat.
Nevidím spojnici mezi psaním pod polštář a texty pro Hapku. Jak se černý bookmaker dostal do soukolí tehdejšího šoubyznysu?
Soukolí šoubyznysu? To je co? Se mnou to bylo vlastně prosté – na dostihy chodil chlap jménem Hanuš Bunzel. Dělal manažera Olympiku, Michala Tučného, Vaška Neckáře. Všechny znal a taky textaře Zdeňka Rytíře a seznámil nás. Řekl jsem mu, že bych rád psal texty k hudbě. A štěstí tomu chtělo, že on už nechtěl být textařem, ale skladatelem. Přečetl si moje kusy, líbily se mu, zhudebnil je a dal Petru Spálenému. Ten pak natočil první písničku s mým textem. A přišly další. Já pak šel za Hapkou, ale už jako někdo, o kom se ví.
To jste běhal po sázkách a mezitím psal písničky? Trochu divočina, ne?
(smích) No, ta hráčská společnost bez minulosti a budoucnosti mi už přestávala stačit. Rodiče moje hráčství k smrti nenáviděli, byla to nekonečná výčitka, i když nevyřčená. A tak jsem se postupně začal vracet do jejich světa, do světa kultury a tvorby. Naučil jsem se anglicky a začal psát do Británie a Spojených států o koních. V roce 1982 jsem v USA dostal prestižní novinářskou cenu. Napsal jsem knihu o dějinách dostihů, byl to bestseller, prodalo se 90 000 výtisků. Pak jsem nastoupil do Mladého světa.
Proč jste šel dělat novináře? Chtěl jste mít nějaký společenský status?
Společenský status? Tehdy? Ne. Na takzvaně lepší pozici byli jen bolševici. A někdo, kdo myl mrtvoly, mohl být tehdy doktor filozofie. Šel jsem do Mlaďáku, abych se naučil i něčemu jinému.
To je důvod, proč od revoluce prakticky neustále něco studujete? Pamatuji si vás, jak jste sedával v obleku na přednáškách filozofa Milana Machovce.
To, že mě bolševici vymetli z fakulty a že už samotnou existencí svého režimu znemožnili skutečné vzdělání celé mé generaci, jsem cítil jako těžký handicap. Mohl jsem číst knihy, hlavně ty anglické, ale mezi sečtělostí a vzděláním je propastný rozdíl. Vzdělání znamená, že jste musel své čtení obhájit. Sám sebe nikdy nezkoušíte, neznámkujete, nehledíte nachytat.
Ačkoliv jste miliardářem, studujete výhradně humanitní, duchovní obory. Téměř se nechce věřit, že jste byl hráčem, když to člověk sleduje.
To se vůbec nevylučuje, hráčem jsem vlastně pořád. Jen místo peněz sázím něco jiného. Každým článkem, knihou nebo textem se vystavuji tomu, že lidi řeknou: napsal blbost. A to je docela značná prohra. Určitě tomu rozumíte, vždyť publikujete každý týden. I vy jste tedy hráč, jen si to tak nepojmenováváte. Ale k tomu studiu: když jsem si uvolnil ruce, už s tím do smrti neskončím. Je tolik chytrého a objevného, co mi pořád zůstává utajeno. Na opravdu pořádné studium nestačí ani sto životů.
Proto jste prodal Fortunu a nepodnikáte? Chcete se už jen věnovat studiu a cestování? Jít takříkajíc duchovní cestou poznání?
(smích) Hezky řečeno. Zní to trochu pateticky, ale proč se toho bát? Ano.
Kdy jste se rozhodl, že chcete z podnikání pryč?
V roce 2003. Pak jsem chvíli přemlouval k prodeji společníky a v roce 2004 jsme to udělali.
Nechtěli vaši společníci vykoupit váš podíl a Fortunu si nechat?
Ne, nechtěli. Máloco se dá v životě říct s jistotou, ale tohle je tutovka: udělali dobře a vědí to.
Když vás poslouchám, mám pocit, že být jiná doba, tak nepodnikáte. Studujete a pak jste vědec. Nebo je to spíš otázka věku?
Kdyby byla v době mého mládí normální doba, šel bych na vysokou školu, možná dvě, naučil se pět jazyků a pak hloubal. Jako můj syn, který od pětadvaceti přednáší na univerzitě klasickou řečtinu a biblickou hebrejštinu. Ale texty bych psal tak jako tak.
Co jste vlastně udělal s těmi penězi? Za Fortunu jste prý dostali přes sto miliónů dolarů. Přece je nenecháte jen tak válet v bance?
(smích) Ať se povalují. Mám nějaké dluhopisy… Prošel jsem zajímavou etapou, kdy mi různí lidé nabízeli různé podnikatelské příležitosti. Třeba mys v severní Austrálii. Možná nevěděli, že jsem ta kuna.
Vystihl jste dobu po revoluci a vydělal jmění, teď si chcete užít produktivní věk poznáním. Proč jste se v mezičase nechytil ještě jiných věcí? Třeba v počátcích kapitalismu kupónové privatizace?
Já byl jeden z prvních, kdo věděl, co se chystá, a dokonce jsme o tom s chábry obšírně mluvili. Shodli jsme se ale, že na to nemáme, protože tomu nerozumíme. Abych uspěl, tak to bych musel napřed vystoupit a říct lidem: Já jsem Horáček a garantuji vám, že se o váš podíl na národním bohatství dobře postarám. To udělal Kocáb a jiní. Jak ale můžu dát slib, že budu dobře řídit Severočeské doly? Tohle nebyli kořeni, rozumíte? Tihle lidé, dikové, byli mí potenciální chábři.
Vy byste je vnímal jako partnery? Společníky?
Jistě. Nemůžu si přece nadělat milión chábrů, jestliže jim nedokážu zaručit, že se na moje lovy, na moje počiny můžou spolehnout. Při druhé vlně kupónovky mi šéf fondů YSE navrhl: Vy dejte jméno a pobočky a já to zorganizuju. Když jsme řekli ne, opáčil: Vy jste se zbláznili. To jsou miliardy!
Fakt jste se na to jen necítil?
Já bych to prostě těžko vydejchával, že bych selhal a lidé mi pak řekli: Horáčku, tys nás podvedl.
Kde jste přišel k této zásadovosti?
Samozřejmě že mezi hráči. Bob Dylan v jedné písni zpívá: Když žiješ mimo zákon, musíš být poctivý… Finančně byla neúčast v kupónovce nejhorší rozhodnutí v mém životě, morálně nejsprávnější.
Sázkař, textař, novinář a podnikatel Michal Horáček se narodil v roce 1952. Patří mezi nejpestřejší postavy společenského života v naší porevoluční éře. Jeho mladický život ovlivnily dvě události. V roce 1974 byl vyloučen na přímou intervenci StB ze studia žurnalistiky na pražské UK a byl 60 dní vězněn za padělání souhlasu SSM na žádost o výjezdní doložku na dvouměsíční cestu do USA. Ještě předtím se stal černým bookmakerem na dostizích v Chuchli. V 80. letech Horáček publikoval v zahraničním tisku – v roce 1982 dostal v USA novinářskou cenu Excellence in Journalism. Od roku 1986 působil v Mladém světě, během listopadu 1989 zprostředkovával s Michalem Kocábem kontakty mezi disidenty a Občanským fórem a oficiální komunistickou mocí v rámci akce Most. Od počátku 80. let psal texty k písním (celkem jich je okolo tří set). Hned po revoluci založil se společníky z Chuchle sázkovou kancelář Fortuna, která se stala nejúspěšnější firmou svého druhu ve střední a východní Evropě. Fortunu prodal v roce 2004 skupině Penta a nyní se jako rentiér hodlá věnovat pouze studiu a psaní. Horáček je ženatý, má syna Filipa a dceru Ruth.
Oblíbené jídlo:
Obyčejné jablko a pak humr, to je báječné jídlo.
Nejoblíbenější pití:
Pinot gris z Veneta. To je jednička pro mé chutě.
Ideální dovolená:
Peru – Sv. údolí a Urumamba na rafty. Desert Rose v Keni a Aljaška – můžete tam rybařit, vidět tuleně, ledovce.
Oblíbené knihy:
Vybrat tři je šílenství, ale zkusím to: Svetlana Boym – The Future of Nostalgia (Budoucnost nostalgie), Gabriel García Márquez – Sto roků samoty a Leonard Cohen – Květiny pro Hitlera.
Moje hudba:
Leonard Cohen, Bob Dylan a Tom Waits.
Oblíbené restaurace:
La Pampa v Amsterodamu, Blue Elephant v Londýně a Tvrz v Průhonicích, kde mají skvělá husí játra.
Oblíbená města:
Benátky a Florencie v Itálii, Machu Picchu v Peru, což bylo taky kdysi město, a New York ve Spojených státech – skutečné megaměsto.
Milan Fridrich, Magazín HN, listopad 2006
« ZPĚT